38 C 281/2021-38 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou dne 25. 7. 2017 po ověření její identity (telefonát, ověřovací platba, občanský průkaz, doklad o příjmu) prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách a SMS uzavřela rámcovou smlouvu o spotřebitelském úvěru a následně smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované téhož dne poskytla na její účet částku 1 000 Kč. Žalovaná se zavázal úvěr uhradit do 24. 8. 2017, svou povinnost nesplnila, dostal se do prodlení a přes výzvu žalobkyně k zaplacení nebylo žalovanou do sepisu žaloby na pohledávku ničeho uhrazeno. Pro případ, že by soud neshledal uvedenou smlouvu platnou, požaduje žalobkyně přiznání bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalované byla dne 25. 7. 2017 na základě rámcové smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřených dne 25. 7. 2017 (prostřednictvím internetového formuláře, přiloženy žalovanou nepodepsané výtisky, výpis z databáze žalobkyně prokazující proces poskytnutí úvěru, platba ve výši 7 722 Kč a fotokopie občanského průkazu žalované) na účet č. [bankovní účet] poskytnuta částka 1 000 Kč se splatností do 30 dnů, tedy do 24. 8. 2017. Poplatek za poskytnutí úvěru činil 280 Kč, pro RPSN byl uveden pouze vzorec a odkaz na internetové stránky a žalobkyně byla oprávněna požadovat v případě prodlení pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně. Celková dlužná částka dosahovala ke dni 8. 3. 2018 výše 3 186,21 Kč (1 000 Kč půjčka, 250 Kč poplatek, 250,88 Kč pokuta z prodlení, 900 Kč upomínky, 700 Kč účelně vynaložené náklady a 55,33 Kč úrok z prodlení) a ve výzvě k úhradě ze dne 22. 3. 2018 byla navýšena o náklady právního zastoupení (3 146 Kč). 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Soud dospěl k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní byla sjednána smlouva o úvěru, přičemž se právní vztahy mezi účastníky řídí s ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy vedle ust. § 2395 o.z. též zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úroky ani jinými platbami vyplývajícími z úvěrové smlouvy se soud nezabýval, neboť žalobkyně v žalobě nepožadovala žádné příslušenství pohledávky. Žalovaná nevrátila částku 1 000 Kč poskytnutou žalobkyní na základě úvěrové smlouvy se splatností do 24. 8. 2017, žaloba je tak podána důvodně a soud jí v plném rozsahu vyhověl. 6. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že v obdobných případech (v souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK z úřední povinnosti) hodnotí, zda poskytovatel úvěru zjišťoval úvěruschopnost dlužníka s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé mj. povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dospěje-li soud na základě (ne) předložených podkladů k názoru, že poskytovatel úvěru nepostupoval při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, žalobu zamítne co do veškerých plnění nad rámec jistiny, o které pak rozhoduje jako o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 o.z. V projednávané věci nebylo nad rámec příjmu uvedeno, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, jmenovitě její výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Žalobkyně však požadovala pouze jistinu, proto soud považoval shora uvedený postup za nadbytečný. 7. Ve smyslu § 1970 o.z. soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 8. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšné žalobkyni přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 5 119 Kč. Ty podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 1 000 Kč) podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 300 Kč) a částky ve výši 819 Kč odpovídající 21 % DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. 9. Odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo vyhotoveno podle § 157 odst. 4 o.s.ř.