38 C 105/2023-70 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 23. 7. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému po důkladném prověření jeho úvěruschopnosti (z dokladů a databází SOLUS a NRKI) úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve 48 měsíčních splátkách po 2 966 Kč, neplnil však řádně podmínky smlouvy, žalovaný uhradil 40 splátek. 2. Soud ve věci jednal a rozhodoval dne 2. 10. 2023 v nepřítomnosti žalovaného (§101 odst. 3 o. s. ř.) za situace, kdy žalovaný, ač řádně vyrozuměn o termínu jednání, se neomluvil a k žalobě se nevyjádřil, s tím, že pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 7. 2019 (č.l. 32 – 35), a předsmluvního formuláře (č.l. 29-31) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 s úrokovou sazbou 48,95 % ročně, RPSN 48,95%, který se žalovaný zavázal uhradit ve splátkách po 2 966 Kč měsíčně do 48 měsíců. Z oznámení ze dne 23. 7. 2019 (č.l. 28) bylo zjištěno, že žalovanému byl schválen úvěr ve výši 70 000 Kč. Z dokladu ze dne 23. 7. 2019 (č.l.27) bylo zjištěno, že žalovanému vyplatila žalobkyně na jeho účet [číslo] [bankovní účet] částku 70 000 Kč. Z výpisů účtu č. [bankovní účet] u [jméno] [anonymizováno] (č.l. 36 – 41, 43 - 45) bylo zjištěno, že mu byla [právnická osoba] a.s. vyplacena dne 7. 3. 2019 částka 35 422 Kč, dne 9. 4. 2019 částka 35 038 Kč, dne 9. 5. 2019 částka 33 473 Kč, dne 7. 6. 2019 částka 37 277 Kč Ve výpisu ze záznamů z registru SOLUS (č.l. 21 - 22) nejsou uvedeny žádné splátky žalovaného. Z karty klienta (č.l. 52) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na úvěr částku 110 140 Kč. Z výzvy ze dne 13. 12. 2022 (č.l. 46) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 2 splátek za listopad a prosinec 2022. Z výzvy ze dne 12. 1. 2023 (č.l. 42) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 3 splátek za listopad a prosinec 2022 a leden 2023. Z oznámení ze dne 16. 1. 2023 (č.l. 51) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 31 389 Kč. 4. Žalobce ve smyslu ust. § 96 odst. 1 o.s.ř. může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 o.s.ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Žalobkyně vzala zpět co do kapitalizovaného smluvního úroku z úvěru ve výši 1 582,03 Kč, smluvního úroku z úvěru nad 15 % ročně, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 3 703,14 Kč. Soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. 5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč s tím, že žalovaný byl povinen spolu s úrokem 48,95 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 966 Kč. Žalovaný však uhradil pouze jistinu a část úroků a dostal se tak do prodlení, proto žalobkyně úvěr zesplatnila. 10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci žalobkyně projevila pečlivost zejména při zjišťování příjmů, nikoli již výdajů a pohledávek žalovaného. Při porovnání měsíčních příjmů a výdajů žalovaného lze mít podle soudu za to, že žalovaný měl dostatek volných prostředků ke splácení úvěru, nelze ale pominout, že ohledně výdajů vycházela žalobkyně zejména z prohlášení žalovaného obsaženého v předsmluvním formuláři a takové zjišťování je třeba považovat za hraniční. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalovaný