38 C 97/2023-57 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 3. 11. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované po důkladném prověření její úvěruschopnosti (z dokladů a databází SOLUS a NRKI) úvěr ve výši 44 000 Kč. Žalovaná se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve 36 měsíčních splátkách po 2 845 Kč, neplnila však řádně podmínky smlouvy, žalovaná uhradila 11 splátek. 2. Soud ve věci jednal a rozhodoval dne 2. 10. 2023 v nepřítomnosti žalovaného (§101 odst. 3 o. s. ř.) za situace, kdy žalovaný, ač řádně vyrozuměn o termínu jednání, se neomluvil a k žalobě se nevyjádřil, s tím, že pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 11. 2020 (č.l. 7-9), dodatku ze dne 4. 11. (č.l. 26 - 27) a předsmluvního formuláře (č.l. 17-19) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 44 000 Kč s úrokovou sazbou 54,19 % ročně, RPSN 69,9%, který se žalovaná zavázala uhradit ve splátkách po 2 845 Kč měsíčně do 36 měsíců. Z oznámení ze dne 5. 11. 2020 (č.l. 10) bylo zjištěno, že žalované byl schválen úvěr ve výši 44 000 Kč. Z informace o pojištění (č.l. 12 – 15), přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru (č.l. 28) a přihlášky do pojištění (č.l. 30-31) bylo zjištěno, že v rámci úvěru bylo uzavřeno pojištění schopnosti splácet úvěr pro žalovanou s pojistným 349 Kč měsíčně. Z dokladu ze dne 4. 11. 2020 (č.l. 36) bylo zjištěno, že žalované vyplatila žalobkyně na jeho účet č. [bankovní účet] částku 44 000 Kč. Z prohlášení klienta ze dne 3. 11. 2020 (č.l. 37 – 38) soud zjistil, že žalovaná uvedla, že se seznámila se všemi informacemi o spotřebitelském úvěru. Z výpisu [právnická osoba] (č.l. 39 - 41) bylo zjištěno, že na účet žalované bylo dne 22. 11. 2019 vloženo [jméno] [příjmení] 15 000 Kč, 14. 7. 2020 byla společností [právnická osoba] vyplacena částka 18 769 Kč, dne 13. 8. 2020 částka 21 036 Kč, dne 10. 9. 2020 částka 21 365 Kč a dne 12. 10. 2020 částka 19 085 Kč. Z listiny označené jako Hodnocení klienta (č.l. 42) bylo zjištěno, že měsíční příjem žalované činí 20 490 Kč, za bydlení hradí měsíčně 2 605 Kč, splátky žalobkyni 3 339 Kč a celkové výdaje činí 9 686 Kč, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Ve výpisu ze záznamů z registru SOLUS (č.l. 34-35) nejsou uvedeny žádné splátky žalované. Z karty klienta (č.l. 16) bylo zjištěno, že žalovaná uhradila na úvěr částku 39 830 Kč. Z výzvy ze dne 17. 2. 2022 (č.l. 22) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě 2 splátek za leden a únor 2022. Z výzvy ze dne 21. 3. 2022 (č.l. 20) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě 2 splátek za únor a březen 2022. Z výzvy ze dne 19. 4. 2022 (č.l. 21) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě 3 splátek za únor, březen a duben 2022. Z oznámení ze dne 24. 4. 2022 (č.l. 24) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě celého dluhu ve výši 43 022 Kč. 4. Žalobce ve smyslu ust. § 96 odst. 1 o.s.ř. může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 o.s.ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Žalobkyně vzala zpět co do kapitalizovaného smluvního úroku z úvěru ve výši 3 272,11 Kč, smluvního úroku z úvěru nad 15 % ročně, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 17 262,72 Kč. Soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. 5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou poskytla žalované úvěr ve výši 44 000 Kč s tím, že žalovaná byl povinen spolu s úrokem 54,19 % ročně, RPSN 69,9%, splatit v 36 měsíčních splátkách ve výši 2 845 Kč. Žalovaná však uhradila pouze část jistiny a dostala se tak do prodlení, proto žalobkyně úvěr zesplatnila. 10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo