48 C 339/2023-16 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhá na žalovaném zaplacení částky 15 983,68 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) dne [datum] uzavřel s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnutou zápůjčku 10 000 Kč, dále souhrnný poplatek ve výši 8 9170 Kč, a to vše v 52 pravidelných týdenních splátkách po 394 Kč. Žalovaná nehradila svůj dluh řádně, dosud uhradila 3 375 Kč do postoupení pohledávky. Původní věřitel uplatnil navýšení dluhu na částku 23 318,15 Kč s příslušenstvím, toto zvýšení však žalobkyně nepožaduje, přičemž dlužná částka uplatněná žalobou je tvořena jistinou dluhu ve výši 8 225 Kč a dlužným poplatkem ve výši 7 758,68 Kč, příslušenství tvoří zákonný úrok z prodlení, který žalobkyně ke dni postoupení pohledávky částečně kapitalizovala, dále požaduje zákonný úrok z prodlení až do úplného zaplacení žalované částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno přípisem z téhož dne. Ve věci bylo soudem nařízeno jednání. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc rozhodl v nepřítomnosti žalované. Soud provedl dokazování smlouvou o půjčce [číslo] ze dne [datum], kartou zákazníka z [datum], smlouvou o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou a poštovními podacími archem. Soud považuje na základě předložených důkazů za prokázané, že žalovaná dne [datum] vlastní rukou podepsala smlouvu o půjčce [číslo] na základě které se věřitel zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 10 000 Kč, a to na 52 kalendářních týdnů za úrok 5 101 Kč. Dále byl v úvěrové smlouvě sjednán poplatek za komfortní poskytnutí a splácení 1 036 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za flexibilní splácení 1 280 Kč a za pojištění 1 560 Kč. Celková týdenní splátka dluhu tedy činila 394 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je pak prokázána smlouvou o postoupení pohledávky, včetně příloh a dokladu za uhrazení ceny za postoupení pohledávek. V době před uzavřením smlouvy o úvěru věřitelka zjistila o poměrech žadatelky o úvěr, že žadatelka je svobodná, nezaměstnaná, pobírající sociální dávky, s výdaji 1 000 Kč měsíčně, a to tak, že s žadatelkou o úvěr sepsala žádost o půjčku obchodní zástupkyně věřitelky, která příjmy a výdaje ověřila. Podle ustanovení § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Soud posoudil nárok žalobkyně dle § 2395 a násl. (úvěr), § 1879 a násl. (postoupení pohledávky), § 1970 (zákonný úrok z prodlení) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výše zákonného úroku z prodlení). Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L., Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Podle ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V tomto konkrétním případě, z tvrzení žalobkyně a předložených listin nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru jinak než formálně. Žadatelka byla již v době zpracování žádosti o úvěr osobou závislou na sociálních dávkách, bez vlastního bydlení. Uvedené měsíční náklady 1 000 Kč jsou pak až absurdně nízké a zjevně nereálné. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je tedy neplatná podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání žalobce (poskytnutí úvěru osobě, která jej zcela zjevně není schopna splácet z důvodu sociálního postavení) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky přesahující předanou jistinu 10 000 Kč (po odečtení částky 3 375 Kč, kterou již žalovaná uhradila) a zákonného úroku z prodlení z jistiny od zesplatnění úvěru do zaplacení zamítnul, a přiznal žalobci částku uvedenou ve výroku I. z titulu bezdůvodného obohacení a úrok z prodlení O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že nepřiznal žádné straně nárok na náhradu nákladů řízení, když úspěch žalované převýšil úspěch žalobkyně, náklady jí ale nevznikly.