48 C 52/2023-14 — Okresní soud v České Lípě

Žalobce žádal o přiznání částky 12 246 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že žalovaný dne [datum] s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] uzavřel smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl původní věřitel půjčku ve výši 7 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit částku 12 746 Kč (půjčka 7 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 5 746 Kč), a to formovou 52 týdenních splátek po 246 Kč. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas a smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Žalovaný uhradil částku 500 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobcem došlo k převedení pohledávky na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Ke dni postoupení hodnota pohledávky činila 18 340,59 Kč. Ve věci bylo dne [datum] nařízeno jednání. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř.. Soud provedl dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], žádostí o spotřebitelský úvěr – karta zákazníka ze dne [datum], smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum], přehledem plateb a předžalobní výzvou. Soud považuje na základě předložených důkazů za prokázané, že žalovaný dne [datum] vlastní rukou podepsal smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které, se věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 7 000 Kč, a to na 52 kalendářních týdnů za úrok 2 172 Kč. Dále byl v úvěrové smlouvě sjednán poplatek za zpracování úvěru 3 574 Kč. Celková týdenní splátka dluhu tedy činila 246 Kč. Celkově (včetně příslušenství a poplatků) měl žalovaný zaplatit částku ve výši 12 746 Kč Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky smlouvy o úvěru. Aktivní legitimace žalobkyně je pak prokázána smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně příloh. V době před uzavřením smlouvy o úvěru věřitelka zjistila o poměrech žadatele o úvěr, že žadatel je svobodný, vyučený, žije v nájmu a má jednu vyživovací povinnost, žádné další závazky žalovaného nebyly v kartě zákazníka vyplněny a mimo příjmu ze zaměstnání byl v kartě vyplněn i další příjem ve výši 16 000 Kč, bez uvedení jeho zdroje. S žadatelem o úvěr sepsala žádost o půjčku obchodní zástupkyně věřitelky, která příjmy a výdaje údajně ověřila. Tyto uvedené údaje jsou navíc v rozporu s údaji zjištěnými soudem, kdy žadatel byl povinen platit výživné na jedno dítě, zaměstnavatel [anonymizována dvě slova] s ním rozvázal pracovní poměr již [datum] pro hrubé porušení povinností, je tedy otázkou, jak aktuální byly podklady, které zástupkyně věřitelky ověřila. Soudu se jeví, že zákaznická karta byla zástupkyní věřitelky vyplněna pouze formálně s účelovými údaji, které následně vedly ke kladnému vyřízení žádosti žalovaného, tedy ke schválení úvěru. Podle § 497 obchodního zákoníku, smlouvu o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku, nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle ustanovení § 451 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V tomto konkrétním případě, z tvrzení žalobkyně a předložených listin nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru jinak než formálně. Žadatel byl již v době zpracování žádosti o úvěr osobou, která ztratila zaměstnání, s povinností hradit výživné na nezletilé dítě, tedy s nejistou prognózou hradit dohodnuté splátky. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je tedy neplatná podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky přesahující předanou jistinu 7 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z jistiny od zesplatnění úvěru do zaplacení zamítnul, a přiznal žalobci částku uvedenou ve výroku II. z titulu bezdůvodného obohacení, zbytek žalované částky ve výroku I. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 138,72 Kč, přičemž tato částka představuje 6,16 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,08 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46,92 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 246 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.