48 C 57/2023-15 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhá na žalovaném zaplacení částky 18 868 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) dne [datum] uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému půjčku ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnutou půjčku 16 000 Kč, dále souhrnný poplatek ve výši 10 624 Kč, a to vše v 52 pravidelných týdenních splátkách po 512 Kč. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil pouze 7 756 Kč. Z celkové částky 26 624 Kč zbývá k úhradě částka 18 868 Kč, na jistině 11 338,94 Kč, přičemž příslušenství tvoří zákonný úrok z prodlení, který žalobkyně požaduje od 24.12.2006, a dále část souhrnného poplatku ve výši 7 529,06 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil, soud proto jednal a rozhodl bez jeho přítomnosti (ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř.). Ze žalobkyní předložených listinných důkazů (smlouva o půjčce, smluvní podmínky, smlouvy o postoupení pohledávek, příloha č. 1 smlouvy, oznámení o postoupení pohledávky s dokladem o odeslání, předžalobní výzva s podacím lístkem) soud zjistil, že dne [datum] byla uzavřena mezi žalovaným, jako dlužníkem, a společností [právnická osoba], jako věřitelem, smlouva o půjčce. Právní předchůdce žalobkyně na základě této smlouvy poskytl žalovanému půjčku ve výši 16 000 Kč, žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že tuto částku převzal. Žalovaný se ve smlouvě dále zavázal zaplatit poplatek ve výši 10 624 Kč. Splatnost celé částky byla sjednána na 52 týdenních splátek po 512 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] s přílohou, z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že pohledávka přešla na na žalobkyni, která tím získala aktivní legitimaci ve sporu. Soud konstatoval také upomínku žalobkyně žalovanému k zaplacení žalované částky s poštovním podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., aplikoval soud ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. č. 89/2012 Sb. na posouzení dané věci ustanovení obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013. Podle § 657 obč. zák. č. 40/1964 Sb. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 tohoto obč. zákoníku lze při půjčce peněžité dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je neplatným právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům. Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Na základě uvedených zjištění a citovaných zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce, kterou je nutné posuzovat, jako smlouvu spotřebitelskou v souladu s ustanovením § 52 a násl. obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 16 000 Kč a žalovaný měl věřiteli z titulu půjčky vrátit částku celkem 26 624 Kč. Tvrzení žalobkyně, že na dluh již bylo uhrazeno 7 756 Kč, žalovaný žádným způsobem nesporoval. Soud má ze smlouvy o půjčce za opodstatněný požadavek na vrácení dlužné jistiny, neshledal však důvodným nárok na zaplacení„ souhrnného poplatku“ ve výši 10 624 Kč. Takové plnění nebylo upraveno hmotným právem, tedy ustanovením citovaného obč. zák., kterým se řídí vztahy dle smlouvy o půjčce. Poplatek není žádným způsobem ve smlouvě blíže specifikován a odůvodněn. Není zřejmé, zda se např. jedná o náklady či kapitalizovaný úrok. Ujednání je tedy dle názoru soudu neplatné pro neurčitost dle § 37 obč. zák. Dále soud posuzuje takový nárok jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Jak je soudu známo z jeho úřední činnosti, tedy z jiných žalob uplatňovaných v obdobných věcech, tak výše takových poplatků je v každém jednotlivém případě (u totožného původního věřitele) různá, zřejmě se odvíjí od výše půjčené částky. Za této situace nelze dovodit, že by se jednalo o nějaké konkrétní účelně vynaložené náklady. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce takovýmto způsobem obcházel zákon a navyšoval své profity ze smlouvy o půjčce, když fakticky zakrýval cenu za poskytnutí půjčených peněz a tím znemožnil spotřebiteli porovnat nabídky různých finančních institucí. Pokud by byl poplatek vzat ve svém souhrnu 10 624 Kč jako kapitalizovaný úrok z půjčených 16 000 Kč, odpovídá pak téměř 70 % úroku (za sjednanou dobu 52 týdnů), přičemž takový úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování půjček i úvěrů. Svou povahou je nepřípustný i poplatek za hotovostní inkaso (na něj soud usuzuje z článku 13 podmínek), neboť značně znevýhodňuje dlužníka, který si tento typ plnění zvolí, navíc se jedná o náklady věřitele, nikoli dlužníkovu povinnost. Z těchto všech důvodů soud zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 10 624 Kč (poplatku). Žalobě tedy soud vyhověl pouze co do částky odpovídající neuhrazené jistině ve výši 8 244 Kč s požadovaným úrokem z prodlení, a to z důvodu, že na neplatně sjednaný poplatek nebylo možné dřívější platby započíst. Výše příslušenství odpovídá době vzniku závazku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.. Žalovanému, jenž byl v řízení úspěšný (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,31 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 43,69 %) žádné náklady nevznikly.