12 C 259/2023-34 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobce žádal o přiznání shora uvedené částky, která představuje dluh ze smlouvy o půjčce, uzavřené dne 25. 3. 2008 právním předchůdcem žalobce (firmou [právnická osoba]) a žalovaným. Na odůvodnění žaloby uvedl, že žalovaný se zavázal touto smlouvou zaplatit právnímu předchůdci žalobce celkem 22 048 Kč (což je poskytnutá půjčka 13 000 Kč a„ souhrnný poplatek“ ve výši 9 048 Kč), a to v 53 týdenních splátkách po 416 Kč. Žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobce pouze 5 918 Kč. Z uvedených 2 048 Kč zbývá uhradit 13 000 Kč na jistině a zbývajících 3 130 Kč ze souhrnného poplatku. Žalobce dále uvedl, že„ souhrnný poplatek je jiným označením pro úroky ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“. Smlouvou ze dne 19. 6. 2015 postoupila společnost [právnická osoba] tuto pohledávku za žalovaným ve výši 16 130 Kč [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [země] a ta ji smlouvou ze dne 24. 8. 2018 postoupila žalobci. Právní subjektivita žalobce byla doložena výpisem z příslušného obchodního rejstříku. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 40/64 Sb., aplikoval soud ve smyslu § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. na posouzení dané věci ustanovení občanského zákoníku č. 40/64 Sb. Podle § 657 občanského zákoníku č. 40/64 Sb. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 tohoto občanského zákoníku lze při půjčce peněžité dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák. č. 40/64 Sb. je neplatným právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 4. V posuzovaném případě soud zjistil ze smlouvy o půjčce [číslo] že byla uzavřena 25. 3. 2008 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným ohledně poskytnutí půjčky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit„ v souvislosti s touto půjčkou souhrnný poplatek“ 9 048 Kč. Celkovou částku 22 048 Kč měl splácet v 53 týdenních splátkách po 416 Kč počínaje 7. dnem od data uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí půjčky v hotovosti. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 19. 6. 2015 a z přílohy k této smlouvě soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku ve výši 16 130 Kč za žalovaným ze smlouvy [číslo] [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [země]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 24. 8. 2018 a z přílohy k této smlouvě soud dále zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [země] postoupila tuto pohledávku ve výši 16 130 Kč za žalovaným ze smlouvy [číslo] žalobci. Soud konstatoval také oznámení firmy [právnická osoba] žalovanému o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 a předžalobní výzvu žalovanému z 26.4.2023 s dokladem o odeslání. 6. Z uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku ve výši 13 000 Kč a tuto částku tedy měl žalovaný z titulu půjčky vrátit. Pokud žalovaný, jak vyplývá z žaloby, zaplatil 5 918 Kč, zůstává k úhradě po postoupení pohledávky žalobci 7 082 Kč. V této části byla tedy žaloba shledána důvodnou a bylo jí vyhověno. Soud přiznal z této částky žalobci také úroky z prodlení, a to ve smyslu § 517 občanského zákoníku č. 40/64 Sb. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou půjčky již v červenci roku 2008, když z 53 sjednaných týdenních splátek uhradil pouze necelých 15 splátek. Úroky z prodlení byly přiznány dle požadavku žalobce až od 2. 7. 2015, a to ve výši dle nařízení vlády č. 142/94 Sb. 7. Pokud se týká částky 9 048 Kč, která byla ve smlouvě označena jako„ souhrnný poplatek v souvislosti s touto půjčkou“, je dle názoru soudu ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit tuto částku neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku č. 40/64 Sb. Rozpor s dobrými mravy spatřuje soud jednak ve výši tohoto poplatku (ten činí 69,6 % z půjčené částky), jednak ve způsobu jeho ujednání. Dle názoru soudu je pojem„ souhrnný poplatek v souvislosti s touto půjčkou“ použitý ve smlouvě zavádějící a představuje ve skutečnosti skrytý úrok z půjčené částky. Úrok při půjčce peněžité bylo možné sjednat, ovšem výše takového úroku by musela odpovídat svou výší dobrým mravům. V této souvislosti pak je třeba uvést i to, že částka získaná jako úrok představuje příjem a musí se tedy odrazit v daňových povinnostech toho kterého subjektu. Nahrazení úroků z půjčky tzv. souhrnným poplatkem představuje dle názoru soudu také obcházení zákona a rovněž tedy způsobuje neplatnost takového ujednání ve smyslu § 39 občanského zákoníku č. 40/64Sb. S ohledem na neplatnost ujednání o povinnosti žalované zaplatit spolu s půjčkou ještě souhrnný poplatek, byla žaloba ohledně částky zamítnuta. Vzhledem k neplatnosti ujednání o tomto poplatku, nemohl právní předchůdce žalobce, ani žalobce započítat platbu žalovaného ve výši 5 918 Kč na tento poplatek. 8. Oba účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch, proto soud rozhodl o nákladech řízení, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, a to ve smyslu §142 odst. 2 o.s.ř.