11 C 210/2022-30 — Okresní soud v Chrudimi

Žalobce se návrhem ze dne 25.3.2022 domáhal na žalovaném zaplacení shora uvedených částek. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaný cestoval opakovaně linkami hromadné dopravy a nemohl se přepravnímu kontrolorovi prokázat platným jízdním dokladem. Žalovaný byl v řízení, v němž jej soud obesílal na adresu trvalého pobytu vedenou v centrální evidenci obyvatel (§ 46b písm. a) občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“) zcela pasivní. Soud vycházel z toho, že každý žalovaný si musí střežit svá práva a dbát, aby adresa jeho trvalého pobytu byla náležitá. Na základě obsahu spisu soud neshledal důvod k ustanovení opatrovníka. Za situace, kdy soud považoval nárok za prokázaný, věc projednal a rozhodl podle ust. § 115a o. s. ř., bez nařízení jednání, když předtím takový postup navrhl (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Z obsahu spisu soud zjistil tyto skutečnosti. Podle zápisů o přepravní kontrole přiložených k návrhu, cestoval žalovaný v uvedených časech následujícími linkami („ L“) provozovanými žalobcem (což bylo zjištěno přepravním kontrolorem vždy téhož dne) a bylo mu naúčtováno jízdné a přirážka k jízdnému v těchto částkách: [datum], 7:37, L [anonymizováno], 1.530 - Kč, [datum], [anonymizováno], L B, 1.530 - Kč; [datum], [anonymizováno], LB 1.530 - (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 16, 17 a 18). Žalobce marně vyzval žalovaného k zaplacení. Žalovaný těmto tvrzením a důkazním prostředkům neoponoval. Po právní stránce soud věc posoudil takto. Mezi žalovaným a žalobcem byla uzavřena smlouva o přepravě osob podle § 2550 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy vzniklo žalovanému jakožto cestujícímu právo, aby přepravce řádně přepravil do místa určení. Žalovanému naproti tomu vznikla povinnost zaplatit stanovené jízdné. Uzavřením přepravní smlouvy přistoupil žalovaný podle ust. § 49 odst. 3 vyhl. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, na smluvní přepravní podmínky vyhlášené přepravcem avšak na vyzvání přepravního kontrolora se neprokázal platným jízdním dokladem, čímž porušil povinnost stanovenou v § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, resp. v § 37 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Žalobci vzniklo právo na zaplacení částky odpovídající jízdnému a přirážky k jízdnému dle přepravních podmínek, včetně úroku z prodlení v zákonné výši dle ust. § 1970 občanského zákoníku. Žalovaný tuto částku nezaplatil a žaloba je důvodná. (výrok I.). Soud se dále zabýval rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, o níž rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, neboť žalobce měl plný úspěch ve věci. Žalobce vynaložil náklady na soudní poplatek ve výši 400 - Kč. Na nákladech právního zastoupení žalobce vynaložil důvodně náklady za tři prvotní úkony právní služby (předžalobní výzva, příprava s převzetím věci, podání návrhu), za něž dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ advokátní tarif“, náleží odměna 200 - Kč za jeden úkon a paušální náhrada hotových výdajů 100 - Kč za jeden úkon, vše celkem ve výši 3 krát 300 - Kč, tj. 900 - Kč, což po přičtení 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), spolu se zaplaceným soudním poplatkem 400 - Kč činí dohromady 1.489 - Kč, které je žalovaný podle § 149 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). O lhůtě k plnění soud rozhodl dle ust. § 160 odst.1 o. s. ř. Rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné je vydáván se stručným odůvodněním (§ 157 odst. 4 o. s. ř.).