103 C 14/2025-128 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , žalovaný smlouvu podepsal dne 2.12.2022. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě ve výši úrokové sazby 69,2 % ročně splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 7 578 Kč splatných k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje lednem 2023, dále pak měsíční pojistné ve výši 928 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění bylo uhrazeno 72 068 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Tato nová jistina úvěru činí 103 511,46 Kč. Z této nové jistiny požaduje žalobce též úroky z prodlení, dále požaduje zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů, požaduje též úroky z původní jistiny.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podáním ze dne 20.10.2025 žalobce částečně vzal žalobu zpět co do částky 10 689 Kč se zákonným úrokem z prodlení a co do úroku ve výši 49,2% ročně z částky 88 478,68 Kč. Setrval na požadavku přiznání částky 98 315 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 98 315 Kč od 30.1.2024 do zaplacení, částky 46 507 Kč, úroku ve výši 20% ročně z částky 88 478,68 Kč od 30.1.2024 do 20.2.2024, úrok ve výši 15% ročně z částky 88 478,68 Kč od 21.2.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30.1.2024 dosáhne částky 287 280 Kč.Zjištěné skutečnosti:4. Mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovaným jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 100 000 Kč. Celková výše měsíční splátky činila 7 78 Kč, počet splátek 3648, splatné do 22. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 69,2 % ročně, + měsíční pojistné 928 Kč. Návrh na uzavření smlouvy žalovaný podepsal dne 2.12.2022.5. Žalovanému byla žalobcem vyplacena částka 100 000 Kč dne 5.12.2022.6. Žalovaný byl vyzýván k zaplacení dlužných splátek a upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. O zesplatnění úvěru byl následně informován dopisem ze dne 28.1.2024 s tím, že dlužnou částku má zaplatit.7. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. V rámci tohoto hodnocení žalobce vycházel z toho, že žalovaný má příjmy ve výši 50 000 Kč ze zaměstnání, bez vyživovacích povinností, výdaje na druhou osobu v domácnosti 4 620 Kč, svobodný, výdaje na bydlení, nájemné, inkaso 7 200 Kč, rezerva 37 180 Kč. K dispozici měl doklady o platbách mzdy 58 525 Kč měsíčně.8. Soud si vyžádal výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, a zjistil, že v prosinci 2022 měl žalovaný celkové příjmy 436 728,01 Kč, výdaje 440 179,73 Kč, přičemž v příjmech je již zahrnut příjem 100 000 Kč z úvěru od žalobce, v listopadu 2022 měl příjmy 107 655 Kč, výdaje 109 227,55 Kč, v říjnu 2022 měl příjmy 334 590 Kč a výdaje 333 159,76 Kč, v září 2022 měl příjmy 402 150 kč a výdaje 402 215,01 Kč.9. Z rejstříku ISAS soudu bylo zjištěno, že žalovaný se v dubnu r.2022 rozvedl, z jeho manželství se narodily dvě děti, dvojčata ke dni rozvodu dvouletá, rozsudkem vydaným v opatrovnickém řízení byla svěřena matce, žalovanému byla stanovena vyživovací povinnost 2 500 Kč měsíčně na každé z dětí. V opatrovnickém řízení žalovaný uvedl, že má vlastní dům s hypotékou 10 000 Kč měsíčně, další nemovitost s hypotékou 1500 Kč měsíčně, výdaje na bydlení, tj. energie činí 7 000 Kč měsíčně. Žalovaný je jednatelem a jediným společníkem dvou firem , právnická osoba, . a , právnická osoba, , uvedl, že si vyplácí 16 200 Kč měsíčně a tím si kompenzuje půjčku, kterou si vzal od firmy. Podle daňového přiznání žalovaný vykazuje základ daně ze závislé činnosti 131 234 kč, základ daně ze samostatné činnosti 840 000 Kč.10. Žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.Právní posouzení11. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost prověřil nedostatečně. Sankcí za porušení takového ustanovení zákona je pak neplatnost uzavřené smlouvy.13. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z měsíčního čistého příjmu žalovaného ve výši 50 000 Kč, ten byl zaměstnavatelem potvrzen, ale jak se ukázalo, vlastníkem firem, ve kterých měl mít žalovaný příjmy, je sám žalovaný, který zjevně své příjmy koriguje dle momentálních zájmů. Výdaje pak nejsou ověřeny dostatečně – žalovaný nebyl svobodný, jak deklaroval, ale rozvedený se dvěma vyživovacími povinnostmi k nezletilým dětem, které zamlčel, s dalšími nemalými dluhy. Lze přisvědčit žalobci, že některé údaje lze jen těžko ověřit, ale již z pouhého výpisu z účtu žalovaného, který si žalobce byl oprávněn vyžádat, je zřejmé, že žalovaný již v době uzavření smlouvy nebyl schopen dostát svým povinnostem z ním plynoucím. Žalobce tak porušil příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru - § 86 odst. 1.14. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Soud tedy považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatné právní jednání. Za tohoto stavu je vztah mezi účastníky třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle § 2993 občanského zákoníku. Žalobce žalovanému poskytl částku 100 000 Kč, žalovaný mu vrátil 72 068 Kč. Ohledně části žalobou uplatněného nároku bylo řízení ke zpětvzetí dle § 96, odst.1-4 občanského soudního řádu zastaveno. Žalobce tak má nárok na vrácení představující rozdíl výše uvedených částek, tj. na 10 689 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Pokud jde o zbývající část předmětu řízení byla žaloba zamítnuta. Jde o údajně dlužné pojistné, pokud je ovšem neplatná smlouva, je neplatné i ujednání o pojištění. Žalobce tak nárok na pojistné nemá, nemohl proto ani vzniknout na pojistném dluh.15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., – úspěch ve věci je obou stranách sporu zhruba stejný, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.