16 C 241/2022-21 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 578 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 2.7.2021 do 16.2.2022 ve výši 31 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že strany uzavřely pojistnou smlouvu v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu [číslo]. Předmětem smlouvy bylo pojištění bytové jednotky a domácnosti. Datum počátku pojištění bylo sjednáno na den 24.5.2018. První pojistné bylo splatné ke dni 24.5.2018. Pojistné období bylo sjednáno v délce roční ve výši 2.420 Kč za pojistné období. Pojištění zaniklo uplynutím dne 30.6.2021 výpovědí z důvodu zániku pojistného rizika. Žalovaný neuhradil veškerá předepsaná a splatná pojistná. Žalobce požaduje součet dlužných pojistných za období od 24.5.2021 do 1.7.2021 ve výši 278 Kč. Dlužná částka se sestává i ze sjednaných poplatků. Žalobce požaduje úhradu poplatků ve výši 300 Kč jako náklady spojené s upomínáním a vymáháním pojistného. Upozornění na možné účtování nákladů je součástí Všeobecných pojistných podmínek – článek 21. Žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného do dne podání žaloby. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 14.9.2022. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobce předložil jako důkaz pojistnou smlouvu pro pojištění domácnosti 1BT [číslo] připomenutí platby ze dne 4.5.2021, výpověď pojistné smlouvy, oznámení o ukončení pojistné smlouvy ze dne 2.7.2021, bilancí pojistné smlouvy. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu pro pojištění domácnosti s počátkem pojištění od 24.5.2018 na dobu neurčitou. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 2.420 Kč. Ve výpovědi ze dne 20.6.2021 žalovaný požádal o zrušení pojistné smlouvy z důvodu prodeje bytu. Dopisem ze dne 2.7.2021 oznámil žalobce žalovanému ukončení pojistné smlouvy uplynutím dne 30.6.2021 a vyzval jej k zaplacení částky 278 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy činí dlužné pojistné za období od 24.5.2021 do 30.6.2021 částku 278 Kč a částka 300 Kč jsou náklady za vymáhání. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný zaplatil celkem částku 10.430 Kč, kdy částka 2.670 Kč mu byla vrácena. Podle § 2758 odst.1 zák.č. 89/2012Sb. (dále jen o.z.) se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout pojistníkovi nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li pojistná událost, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle § 2782 odst.1 má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva pro pojištění bytové jednotky a domácnosti s počátkem pojištění od 24.3.2018. Žalovaný se zde zavázal platit roční pojistné ve výši 2.420 Kč. Žalovaný zaplatil na pojistném celkem 7.760 Kč (žalovaný zapltil částku 10.430 Kč, vráceno mu bylo 2.670 Kč). Pojištění zaniklo uplynutím dne 30.6.2021 z důvodu výpovědi a zániku pojistného rizika (prodej bytu). Vzhledem k tomu, že pojistitel má právo na zaplacení pojistného až do zániku pojištění, ke kterému došlo 30.6.2021, vznikla žalovanému povinnost uhradit dlužné pojistné do zániku pojištění ve výši 278 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 278 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný je v prodlení od 2.7.2021. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 278 Kč od 2.7.2021 do 16.2.2022 (jak žalobce požadoval) ve výši 14,80 Kč a pro úroky z prodlení ve výši 16,20 Kč žalobu zamítl. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 300 Kč označené jako náklady spojené s uplatněním pohledávky, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 o.z. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních