23 C 171/2021-35 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 14 362,97 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo], (dále jen„ smlouva o úvěru“), uzavřené dne 23. 8. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou. Před uzavřením smlouvy o úvěru byla žalobkyní řádně prověřena úvěruschopnost žalované posouzením jejího kreditního skóre a kontrolou žalované v externích registrech (SOLUS a NRKI). Úvěr byla žalovaná oprávněna čerpat prostřednictvím kreditní karty. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku ve výši 39 954,37 Kč a uhradila celkem částku 31 905,57 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, proto byl úvěr zesplatněn ke dni 14.10.2020. Přes upomínku zástupce žalobkyně žalovaná dluh nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z předložených listinných důkazů byly zjištěny následující skutečnosti: Ze smlouvy o úvěru ze dne 23.8.2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěrový rámec ve výši 14 000 Kč s roční úrokovou sazbou 26,28 % ročně. Žalovaná se zavázala žalobkyni tyto prostředky vrátit v měsíčních splátkách ve výši 4% z dlužné částky. Z výpisu z čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě o úvěru soud zjistil, že žalovaná načerpala částku 39 954,37 Kč a uhradila splátkami celkem částku 31 905,57 Kč. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 14. 10. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celého úvěru ve výši 15 501,86 Kč do 14 dnů od sepsání této výzvy. Z předžalobní výzvy zástupce žalobkyně ze dne 5. 11. 2020 a podacího archu české pošty soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě jejích dlužných závazků v celkové výši 15 679,63 Kč, výzva byla podána na poště dne 5.11.2020. 4. Z důkazů předložených žalobkyní má soud za prokázaný tento skutkový stav: Dne 23. 8. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec 14 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně tvrdila, že zkoumala úvěruschopnost žalované poskytnutý úvěr splatit na základě jejího kreditního skóre a kontrolou žalované v externích registrech (SOLUS a NRKI). Ve smlouvě o úvěru bylo uvedeno, že žalovaná je rozvedená, pobírá měsíčně čistý příjem [částka], příjem ostatních členů domácnosti činí [částka], k těmto skutečnostem, jakož i k měsíčním výdajům žalované však žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy. Žalovaná na poskytnutý úvěr žalobkyni uhradila částku 31 905,57 Kč. Přes upomínku zástupce žalobkyně ze dne 5. 11. 2020 žalovaná dluh ze smlouvy o úvěru nezaplatila. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném do 30.6.2020, (dále jen„ o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23.4.2020, (dále jen„ ZSU“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 87 odst. 1 ZSU, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Dle § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) ZSU poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 9. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Dle § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 11. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Soud dospěl po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalobkyně a žalovaná měly v úmyslu uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. Žalovaná ve vztahu k žalobkyni vystupovala jako spotřebitel, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Žalobkyně na základě tohoto poskytla žalované finanční prostředky ve výši 39 954,37 Kč a žalovaná uhradila splátkami celkem částku 31 905,57 Kč. Žalobkyně však při uzavírání smlouvy o úvěru, dle názoru soudu, nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované, čímž porušila ust. § 86 odst. 1 ZSU. Následkem této skutečnosti je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 ZSU neplatná a poskytnuté plnění ve výši 8 048,80 Kč musí být vráceno v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 odst. 2 o.z. 13. K tomuto svému závěru o neplatnosti Smlouvy soud uvádí, že ačkoliv dikce ust. § 87 odst. 1 ZSU navozuje dojem, že porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost poskytovatelem způsobuje toliko relativní neplatnost samotné úvěrové smlouvy, z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 a rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 C -679/18, OPR-Finance vs GK, jednoznačně vyplývá, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlédne i bez návrhu. 14. Ohledně rozsahu posouzení úvěruschopnosti dle § 86 odst. 1 ZSU lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo 32 Odo 1726/2006), Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), Ústavního soudu ČR (např. nález sp. zn. III ÚS 4129/18) a Finančního arbitra (např. nález č.j. FA/SR/SU /2763/2018-24 a nález FA/SR/SU /779/2019 - 21), dle níž není z pohledu § 86 odst. 1 ZSU dostatečné vycházet pouze z informací získaných od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, proto má věřitel povinnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, vychází-li pouze z nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Mezi požadavky odborné péče přitom dle § 78 ZSU patří i to, že pokud při posuzování úvěruschopnosti poskytovatel úvěru vychází z určitých podkladů, pořídí si jejich kopie nebo jinak zachytí jejich obsah. Pokud tak poskytovatel neučiní, sám se vystavuje zvýšenému riziku, že v případném sporu se spotřebitelem nebude schopen splnění své zákonné povinnosti prokázat. Přesně tato situace přitom nastala v projednávané věci. Ze strany žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalované, nikoliv tedy v rozsahu a kvalitě předpokládané ZSU. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí a dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, jež měla být smlouvou o úvěru dle § 2395 o.z., je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZSU. Žaluje-li tak žalobkyně na náhradu za to, co žalobkyni poskytla, ač nevznikla platná a účinná smlouva, soud bez dalšího posoudí, zda má žalobkyně právo na vrácení plnění podle úpravy bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 odst. 2 o.z. 15. V řízení bylo prokázáno, že žalobky