24 C 170/2020-156 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 20. 4. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 10 080 Kč. Uvedla, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 30. 12. 2015 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které mu téhož dne vyplatila 8 000 Kč převodem na účet žalovaného. Žalovaný však doposud poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, ani nezaplatil sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 080 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně (a její právní předchůdkyně – pohledávka byla žalobkyni postoupena) disponuje osobními údaji žalovaného (smlouva o úvěru, smlouva o postoupení pohledávek), právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému adresovala oznámení o postoupení pohledávky (dopis ze dne 18. 11. 2019), zástupce žalobkyně žalovanému adresoval výzvu k plnění (předžalobní upomínka, podací lístek) a konečně že dne 30. 12. 2015 bylo z účtu právní předchůdkyně žalobkyně poukázáno 8 000 Kč na účet žalovaného (částečný výpis z účtu, sdělení banky). 4. Ohledně tvrzené registrace žalovaného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně a uzavření smlouvy o úvěru soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen„ o.s.ř.“)), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení listiny nazvané smlouva o úvěru, která sice obsahuje osobní údaje žalovaného (jméno, příjmení, rodné číslo a adresu), avšak neobsahuje vlastnoruční či elektronický podpis žalovaného a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala (zda vůbec s někým komunikovala, neboť žalobkyně nepředložila žádný doklad o tom, že by se kdokoli na internetových stránkách její právní předchůdkyně registroval), je právě žalovaný v této věci. 5. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť by se jednalo o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 1, § 3 zákona o spotřebitelském úvěru). 6. Z § 6 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemná forma je dodržena vždy, pokud umožňuje zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále již jen„ o. z.“ a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 6 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. 7. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. Pro nadbytečnost se již soud nezabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala schopnost osoby s níž měl být spotřebitelský úvěr sjednáván tento spotřebitelský úvěr splácet (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru). 8. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši žalované částky a doby uplynulé od přijetí plnění žalovaným, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílané zásilky byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 23. 10. 2020 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s předvoláním k nařízenému jednání uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 24. 10. 2020, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 25. 10. 2020 do prodlení. 9. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 25. 10. 2020 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 10. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 2 080 Kč, úroku z prodlení z čístky 10 800 Kč od 31. 1. 2016 do 24. 10. 2020 a úroku z prodlení z částky 2 080 Kč od 25. 10. 2020 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, jejíž sjednání však žalobkyně neprokázala. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 11. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla žalobkyně úspěšná co do 60 %, přičemž neúspěšná (v rozsahu zamítnutí žaloby) byla co do 40 % a náleží jí tudíž právo na náhradu 20 % nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Soud na daný případ aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již jen„ AT“), neboť žaloba v této věci byla podána na ustáleném vzoru užitém žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a žalovaná částka nepřesahuje 50 000 Kč. Přiznané náklady řízení ve výši 490,40 Kč představují odměnu za tři úkony právní služby po 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní upomínku a podání ve věci - žaloba (§ 14b odst. 1 bod 2. za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT), tři náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) AT za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT)