31 C 169/2020-26 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 330 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným distančně (elektronicky) dne 9. 3. 2015 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému dne 8. 4. 2015 úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 080 Kč do 9. 4. 2015 což však řádně a včas neudělal. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum], k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně a její právní zástupce se omluvili). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující závěr o skutkovém stavu: Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena žalobkyní tvrzená úvěrová smlouva [číslo] neboť listina neobsahuje podpis žalovaného, přičemž z důkazů předložených žalobkyní nikterak nevyplývá, že by smlouva byla uzavřena jiným způsobem, resp. že by vůbec žalovaný měl vůli smlouvu uzavřít, když nepřipojil svůj podpis. Za prokázané považuje soud zaslání částky 8 000 Kč žalobkyní na účet žalovaného, což vyplývá jak z části výpisu z účtu žalobkyně, tak z informací [právnická osoba], ohledně majitele účtu, na který byly peníze zaslány, a dále skutečnost, že žalovaný na svůj dluh žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne 14. 8. 2019, dosud pouze uhradil dne 20. 8. 2018 částku 750 Kč a že ho předžalobní výzvou ze dne 18. 11. 2019 žalobkyně vyzvala k úhradě dluhu, jejíž doručení na adresu bydliště žalovaného však nebylo doloženo. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 4. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla prokazatelně uzavřena tvrzená smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), neboť žalobkyně nedoložila řádně uzavřenou smlouvu s žalovaným. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejm. k úhradě částky 2 080 Kč za poplatek za poskytnutí úvěru. Tím, že žalovanému byla na účet prokazatelně připsána částka 8 000 Kč od žalobkyně, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění bez právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a násl. o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud na svůj dluh žalobkyni uhradil pouze 750 Kč, takže žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 7 250 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 16. 10. 2020, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 17. 10. 2020, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila již od 9. 4. 2015. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 7 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení (17. 10. 2020) vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části ohledně částky 2 080 Kč včetně souvisejícího příslušenství žalobu z výše popsaných důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 5. Jelikož lze považovat (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí) úspěch obou účastníků ve věci za srovnatelný, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z nich ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř..