16 C 12/2021-19 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 11.020 Kč s úrokem z prodlení ve výši 388,26 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 7.000 Kč od 14.10.2020 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru elektronickými prostředky komunikace na dálku. Žalovaný se nejprve zaregistroval na internetových stránkách žalobce, kdy uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a mobilního telefonu. Žalovaný předložil elektronickou cestou kopii svého dokladu totožnosti a výpis ze svého účtu. Následně prostřednictvím klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru. Žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného výpisem z účtu, případně výplatními lístky žalovaného za rozhodné období a výpisem z databáze poskytovatelů úvěrů EUCB. Z doložených listin vyplynula dostatečná výše čistých příjmů žalovaného. Následně žalobce uzavřel s žalovaným dne 11.2.2020 smlouvu o úvěru, tak, že žalovaný odsouhlasil její znění. Ve smlouvě si účastníci sjednali poskytnutí úvěru v částce 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději dne 10.3.2020. Následně účastníci sjednali prodloužení doby splatnosti úvěru do 24.3.2020 a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.599 Kč. Žalobce poskytl žalovanému úvěr dne 11.2.2020 převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný poskytnutý úvěr ani poplatek ve stanovené době neuhradil. Žalobci tak vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po datu splatnosti do zaplacení. Podle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobci v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 7.000 Kč od 25.3.2020 do 13.10.2020 v celkové výši 1.421 Kč. Žalobce nárokuje smluvní pokutu pouze do výše ½ jistiny. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky e-mailovou zprávou. K jednání soudu se právní zástupce žalobce nedostavil a na výzvu soudu k doplnění skutečností uvedených v žalobě nereagoval. Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti. Soud vycházel z předložených listin označených jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] výpisu z účtu [banka] [anonymizováno], elektronické výzvy ze dne 14.9.2020, kopie dokladu žalované spolu s její fotografií a [anonymizována dvě slova]. Soud dospěl k závěru, že žalobce disponoval osobními údaji žalované. Žalovaná se na internetových stránkách žalobce zaregistrovala, zaslala požadované údaje a kopie průkazů s fotografií. Žalobcem uváděný výpis z účtu, případně výplatní lístky soudu předloženy nebyly. Účastníci dle tvrzení žalobce uzavřeli dne 11.2.2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce zaslal žalované částku 7.000 Kč. Dle předloženého výpisu z [právnická osoba] byla částka 7.000 Kč zaslána dne 11.2.2020 na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Žalovaná neměla v databázi EUCB žádné úvěry po splatnosti. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst.1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně doložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. (o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2018 sp.zn. 20 Cdo 3180/2018). Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle Směrnice 2008 /48/. Čl. 23 Směrnice vyžaduje, aby věřitel, který neposoudí úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, obdržel částku významně nižší, než je částka, kterou by mohl získat, kdyby dodržel svou povinnost ověřit úvěruschopnost dlužníka (rozsudek Soudního dvora EU z 27.3.2014 ve věci C -565/12 – LCL Le Crédit Lyonnais SA v . Fesih Kalhan – Právní rozhledy 12/2014 str. 452). Na základě výše uvedených ustanovení dospěl soud k závěru, že ustanovení § 87 odst.1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost pak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodnému závěru dospěl i Ústavní soud (v nálezu sp.zn. III. ÚS 4129 ze dne 26.2.2019), kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti budoucího dlužníka není zvlášť přísný nebo nepřiměřený požadavek, to, zda je reálné splácení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Vedle toho by obecné soudy měly poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Na základě předložených dokladů soud dospěl k závěru, že žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalované. Žalobce nereagoval na výzvu soudu a nesdělil, jaké konkrétní informace získal a z jakých konkrétních listin, podkladů a dokumentů posuzoval úvěruschopnost žalované. Žalobce nepředložil ani výplatní lísky žalované ani výpis z účtu (uváděné v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Žalobce nahlédl do EUCB, kde nezjistil žádné úvěry po splatnosti. Z tvrzení žalobce dále vyplývá, že se žalobce vůbec nezajímal o výdaje žalované. S ohledem na tyto skutečnosti soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit. Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, kte