16 C 191/2020-41 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 1.819 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 1.619 Kč od 10.4.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] pojistná smlouva s počátkem pojištění ke dni [datum] na dobu neurčitou, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti z provozu vozidla [anonymizováno] [registrační značka]. Žalovaný se zavázal platit pojistné ve výši 3.513 Kč splatných ročně. Žalobce upravil výši sjednaného pojistného ke dni 2.12.2019 na částku 4.589 Kč. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 2.12.2019. Žalobce vyzval žalovaného výzvou datovanou ke dni [datum] k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost zániku pojistné smlouvy. Žalovaný neuhradil pojistné ve stanovené lhůtě a došlo k zániku pojištění ke dni [datum] O tom byl žalovaný informován oznámením ze dne [datum]. Žalovanému byla dne [datum] zaslána předžalobní upomínka. Dlužná částka je tvořena poměrnou částí pojistného za období od 2.12.2019 do 9.4.2019 ve výši 1.619 Kč a náklady za upomínku ve výši 200 Kč. Žalovaný v pojistné smlouvě potvrdil, že byl seznámen s pojistnými podmínkami a sazebníkem administrativních poplatků. Žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po dni ukončení pojistné smlouvy. Žalovanému byla doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření se. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Žalobce předložil jako důkaz záznam z jednání a pojistnou smlouvu ze dne [datum], informaci o výši pojistného ze dne [datum], upomínku ze dne [datum], informací o zániku pojistné smlouvy ze dne [datum] a předžalobní upomínku ze dne [datum]. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu – pojištění z odpovědnosti z provozu vozidla s počátkem pojištění od [datum] na dobu neurčitou. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 3.513 Kč splatné jeden krát ročně. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný informován o výši pojistného 4.589 Kč. Upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužného pojistného s tím, že pokud nebude dlužné pojistné zaplaceno do [datum], pojištění zanikne. Dopisem ze dne [datum] bylo žalovanému oznámeno, že pojištění dnem [datum] zaniká. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 1.819 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] pojistná smlouva. Pojištění zaniklo podle oznámení ze dne [datum] dnem [datum] pro nezaplacení pojistného. Žalovaný nezaplatil pojistné splatné dne 2.12.2018. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 2.12.2019 do 9.4.2019. Dle tvrzení žalobce dlužné pojistné činí částku 1.619 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 1.619 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Pojistné bylo splatné dne 9.4.2019 a od 10.4.2019 je žalovaný v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč jako poplatek dle Všeobecných pojistných podmínek (náklady spojené s uplatněním pohledávky). Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). [příjmení] východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne [datum], [anonymizována tři slova] a [příjmení] [anonymizováno] [číslo] až C [číslo], [anonymizováno], s . I [číslo], bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek [anonymizována tři slova] a [příjmení] [jméno], bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne [datum], věc C [číslo], bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. [obec] poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. [ulice] podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dod