16 C 315/2020-21 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 7.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 3.10.2017 do zaplacení a úroku ve výši 4.060,58 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli na základě žádosti žalovaného prostřednictvím webového rozhraní žalobce dne 4.7.2017 smlouvu o půjčce. Žalobce poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 7.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku spolu s úrokem ve výši 4.060,58 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 11.060,58 Kč ve třech splátkách (1. splátka ve výši 3.712,88 Kč ke dni 3.8.2017, 2. splátka ve výši 3.712,88 Kč ke dni 2.9.2019, 3. splátka ve výši 3.634,82 Kč ke dni 2.10.2017). Žalovaný svůj závazek ze smlouvy ani přes výzvy nesplnil. V podání ze dne 21.10.2021 žalobce doplnil, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Žalovaný zadal žádost o půjčku, následně byl vygenerován text smlouvy a spolu s ním se žalovanému zobrazil i text VOP a formulář s předsmluvními informacemi. Texty byly zaslány žalovanému na jím uvedenou e-mailovou adresu. Současně byl žalovaný požádán o dokončení ověření identity. Žalovaný zaslal 1 Kč ze svého účtu na účet žalobce a k převodu částky připojil i souhlas s VOP. Tím byla identita žalovaného dostatečně ověřena. Plnění bylo žalovanému poskytnuto bankovním převodem na účet č. [bankovní účet] dne 4.7.2017. Žalobce před uzavřením smlouvy prověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr jednak nahlédnutím do databáze SOLUS a jednak z informací od žalovaného. Žalovaný vyplnil na webových stránkách dotazník, kde uvedl, že je rozvedený, uvedl název zaměstnavatele, výši svého příjmu a pravidelných měsíčních výdajů. Žalobce ověřil údaje uváděné v žádosti o půjčku hovorem s žalovaným na telefonním čísle, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o půjčce [číslo] výpisy z účtu, předžalobní výzvou ze dne 3.6.2020. Soud dospěl k závěru, že žalobce disponoval osobními údaji žalovaného (jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem OP, číslem účtu). Podle předložených výpisů z účtu byla z účtu č. [bankovní účet] (označený jménem [celé jméno žalovaného]) zaslána na účet [číslo] dne 7.4.2017 částka 1 Kč a dne 4.7.2017 z účtu [číslo] na účet č. [bankovní účet] částka 7.000 Kč. Listinou ze dne 3.6.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 20.916,86 Kč do 9.6.2020. Dle § 2390 obč.zák. smlouva o zápůjčce vznikne, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle ust. § 2392 odst.1 obč.zák při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Pro smlouvu o zápůjčce zákon nepředepisuje žádnou zvláštní formu, smlouva může být uzavřena ústně, písemně nebo i ve formě tzv. dlužního úpisu, kdy vydlužitel potvrzuje zapůjčiteli skutečnost, že si od něho peníze zapůjčil spolu se závazkem je do určité doby zapůjčiteli vrátit. Smlouva o zápůjčce má přitom reálnou povahu. Vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli. V projednávané věci má soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému dne 4.7.2017 částku 7.000 Kč, kterou žalovaný převzal. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil, jak sám uvedl, na základě informací získaných od žalovaného