24 C 375/2020-103 — Okresní soud v Chomutově

Předmětem řízení v této věci byl dluh vzniklý nesplacením úvěru podle smlouvy uzavřené dne 3. 4. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu). Po provedeném dokazování mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně (a obě její právní předchůdkyně – pohledávka byla žalobkyni postoupena) disponuje osobními údaji žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému adresovala oznámení o postoupení pohledávky, zástupce žalobkyně žalovanému adresoval výzvu k plnění a konečně že 3. 4. 2017 bylo z nějakého účtu vedeného u [právnická osoba] poukázáno 6 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Ohledně tvrzené registrace žalovaného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně a uzavření smlouvy o úvěru soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení listiny nazvané smlouva o úvěru, která sice obsahuje osobní údaje žalovaného (jméno, příjmení, rodné číslo a adresu), avšak neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala (zda vůbec s někým komunikovala, neboť žalobkyně nepředložila žádný doklad o tom, že by se kdokoli na internetových stránkách její právní předchůdkyně registroval), je právě žalovaný v této věci. Stejně tak žalobkyně neunesla své břemeno důkazní o tom, že její právní předchůdkyně žalovanému reálně poskytla částku 6 000 Kč, neboť z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že majitelem účtu č. [bankovní účet] je právě žalovaný v této věci. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť by se jednalo o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemná forma je dodržena vždy, pokud umožňuje zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z., neboť s ohledem na v žalobě tvrzené podmínky by to postavení spotřebitele nikterak nezhoršilo. Naopak, pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. Jelikož žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o úvěru, ani že by její právní předchůdkyně žalovanému poskytla tvrzených 6 000 Kč, nezbylo soudu, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.