28 C 36/2021-29 — Okresní soud v Chomutově

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 28. 7. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovaného zavázal k zaplacení částky 6 346 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“), a žalovaným byla dne 29. 4. 2016 smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě se [anonymizováno] žalovanému dne 29. 4. 2016 poskytla hotovostní úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaným se zavázal jej [anonymizováno] vrátit spolu s poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 14 546 Kč ve 14ti splátkách se splatností poslední splátky dne 29. 6. 2017. Žalovaný své povinnosti z úvěrové smlouvy řádně neplnil, když na jistině zůstává dlužen 3 660,89 Kč, na úroku 164,59 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru 252,37 Kč, poplatku za sjednání úvěru 1 395,78 Kč a inkasním poplatku 872,37 Kč. Dne 11. 12. 2019 [anonymizováno] postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Ta žalovaného o úhradu dlužné částky upomenula, žalovaný však na výzvu byť jen částečným plněním nereagoval. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Jak soud zjistil ze smlouvy o úvěru [číslo] předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 29. 4. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a žalovaný se zavázal je společnosti vrátit spolu s úrokem ve výši 770 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 200 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 576 Kč a náklady na inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 000 Kč, tj. v celkové částce 14 546 Kč ve 14ti pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 039 Kč se splatností prvé splátky do měsíce po podpisu smlouvy a u každé následující vždy do měsíce po splatnosti předchozí splátky. Z textu smlouvy nebylo zjištěno, že při jejím podpisu žalovaný částku 8 000 Kč převzal. V rámci uzavírání úvěrové smlouvy, jak je zřejmé ze žádosti o úvěr, žalovaný [příjmení] sdělil, že dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 16 000 Kč, náklady na bydlení a energie činí 3 000 Kč měsíčně, náklady na dopravu, jídlo a osobní potřeby 3 000 Kč. Jiné náklady dle vyplněného formuláře žalovaný nemá, proto mu měsíčně zbývá 10 000 Kč. Dále žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, bezdětný a dosáhl středoškolského vzdělání bez maturity. Z mzdového listu bylo zjištěno, že měsíční příjem v listopadu 2015 činil 16 451 Kč čistého, v lednu 2016 činil 16 505 Kč čistého a v březnu 2016 částku 19 428 Kč. Doklady o mandatorních výdajích žalovaného, stejně jako výstupy z databází dlužníků, soudu předloženy nebyly. Pohledávku za žalovaným převedla [právnická osoba] dne 11. 12. 2019, jak je zřejmé z předložené smlouvy o postoupení pohledávek, na žalobkyni. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby soudu písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, žalovaný však na výzvu nereagoval. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se předžalobní výzva dostala do dispozice žalovaného, proto je za prvou takovou výzvu nutno považovat až samu žalobu, která byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého pobytu dne 2. 10. 2020. Dle § 2395 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 9 odst. 1 zák. č.145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 obč. zák. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba není důvodná. Bylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 145/2010 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle této právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně. Od žalovaného si sice vyžádala informace o příjmech a výdajích, doloženy listinami však byly pouze jeho příjmy, nikoli pravidelné náklady, jejichž výše uvedená v žádosti o úvěr nevyznívá vzhledem k obvyklým životním nákladům reálně. Žalobkyně se k jednání soudu, byť po předchozí omluvě, nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní vyslechnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., o tom, že dosud neunesla břemeno důkazní, že konkrétním způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet a že podle úvěrové smlouvy [anonymizováno] žalovanému skutečně plnila. Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak, jak je shora rozvedeno, vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalovaného úvěr žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu. Protože v řízení nebylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku dle úvěrové smlouvy skutečně poskytla, úvěrová smlouva upravuje pouze závazek [anonymizováno] tak v hotovostní formě učinit, nebylo možné posoudit žalovaný nárok ani optikou ust. § 2991 odst. 2 obč. zák., podle něhož vzniká povinnost bezdůvodné obohacení ochuzenému, tedy žalobkyni, vydat. Jelikož nebylo prokázáno, že by na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení v jakékoli výši došlo, soudu nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť v řízení plně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.