31 C 136/2021-61 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 800 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 20. 6. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 27 000 Kč, který však žalovaný řádně nesplatil, neboť dosud uhradil jen 18 980 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K nařízenému jednání dne 1. 12. 2021 se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil, a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jeho nepřítomnosti. 4. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 20. 6. 2018 [číslo] poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. V rámci žádosti o úvěr žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 13 526 Kč, což je doloženo i pracovní smlouvou a výplatní páskou. Výdaje žalovaného ve výši 10 200 Kč byly složeny z nákladů na bydlení ve výši 6 700 Kč, které však podle nájemní smlouvy neobsahují služby (voda, energie atd.), ale pouze nájemné, dále z nákladů na stravování 3 000 Kč a ostatních výdajů ve výši 500 Kč. Z navazující finanční analýzy a credit scoringu předchůdkyně žalobkyně učinila závěr, že žalovaný disponoval volnými zdroji ve výši 2 326 Kč měsíčně a byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Notářským zápisem ze dne [datum] NZ [číslo] došlo k prodeji části podniku a tím i k přechodu pohledávky za žalovaným na společnost [právnická osoba], ze které byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek a dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 18. 12. 2020 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě uzavřené úvěrové smlouvy žalovanému částku 10 000 Kč, ze které žalovaný dosud nic nesplatil. Z žalobkyní předložených důkazů nevyplývá, že by dostatečně zkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Přestože doložila, že částečně zkoumala příjmy i výdaje žalovaného, nicméně z provedených důkazů nevyplývá, že by tak učinila řádně. Už jen z předložených dokladů vyplývá, že zjištěná disponibilní částka 2 326 Kč měsíčně v sobě nezahrnuje náklady na služby spojené s užívání bytu (voda, plyn, elektřina), stejně tak je nepravděpodobné, že by žalovaný vystačil na všechny ostatní výdaje pouze s částkou 500 Kč měsíčně, nehledě na to, že absentují lustrace v systémech bankovních a nebankovních poskytovatelů ohledně dalších závazků žalovanéh a kromě toho např. výpisy z jeho bankovního účtu. Je přitom povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pakliže tedy žalobkyně tyto údaje nezjišťovala, a nebo pokud těmito dokumenty disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků, úroků a smluvní pokuty. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, ze které žalovaný nic nevrátil, a proto mu s ohledem na neplatnost smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) ve výši 10 000 Kč, které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 8. 11. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 9. 11. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 11. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké vznikly.