31 C 89/2021-50 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 41 775 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne 28. 12. 2017 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 25 000 Kč, a dále z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 15. 9. 2017, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté zápůjčky splatit spolu s poplatky ve sjednaných splátkách, což neučinil, neboť dosud uhradil splátky v celkové výši 29 208 Kč (12 100 Kč a 17 108 Kč). Přestože žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána, uvedla, že již nedisponuje žádnými doklady, které by zkoumání potvrzovaly. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 30. 8. 2021, ke kterému se dostavila jen žalobkyně (žalovaný se neomluvil), a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného. 4. Smlouvou o zápůjčce ze dne 28. 12. 2017, [číslo] předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 60 měsíčních splátek po 776 Kč spolu s poplatkem ve výši 21 542 Kč Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 15. 9. 2017, předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 13 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 60 měsíčních splátek po 408 Kč spolu s poplatkem ve výši 11 441 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byly pohledávka za žalovaným postoupeny na žalobkyni, což bylo žalovanému sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 (odeslaného dle podacího lístku dne 14. 2. 2020). Dopisem ze dne 23. 4. 2020 (odeslaným dle podacího lístku dne 24. 4. 2020) zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření uhradil žalovaný na svůj dluh ze smlouvy č. [číslo] částku 12 100 Kč. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřených smluv o zápůjčce dne 28. 12. 2017 poskytla žalovanému částku 25 000 Kč a dne 15. 9. 2017 částku 13 000 Kč, na které žalovaný dosud uhradil celkově částku 29 208 Kč. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byly uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejichž základě žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a 13 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, protože není zřejmé, zda vůbec, případně jak zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, neboť k tomuto tvrzení žalobkyně neoznačila jediný důkaz, když ostatně sama přiznává, že jimi nedisponuje. Nelze proto považovat za prokázané jakékoliv zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, natož jeho řádnost. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byly v hotovosti vyplaceny částka 25 000 Kč a 13 000 Kč, ze kterých žalovaný vrátil celkově částku 29 208 Kč (12 100 Kč a 17 108 Kč), z toho důvodu vzal soud za prokázané, že co do částky 8 792 Kč vzniklo a nadále trvá žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 2. 8. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 3. 8. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 8 792 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 10. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.