8 C 307/2021-34 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 13 037,06 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že poskytl žalovanému na základě části B) návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 11.01.2019 a Všeobecných obchodních podmínek (dále jen„ VOP“) revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni 30.10.2018 (datum posledního čerpání úvěru) žalovaný postupně z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 44 654 Kč. Pro jednotlivá čerpání poskytnutého úvěru byly dohodnuty specifické podmínky jejich splácení takto: Čerpání úvěru (tzv. [anonymizována dvě slova]) souhrnně evidované na podúčtu [číslo]. Tuto část úvěru se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalobce byl dle smlouvy a VOP oprávněn požadovat, aby splátky jednotlivých čerpání byly žalovaným hrazeny souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla dohodnuta vždy na 17. den v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány. Žalovaný svému závazku splácet poskytnutý úvěr řádně a včas vyplývajícímu z úvěrové smlouvy nedostál. Žalobce účtoval v souladu se smlouvou smluvní pokutu za prodlení se splácením ve 376 Kč. Dne 18.02.2021, před tím, než se úvěry staly v důsledku prodlení žalovaného splatným, vyzval žalobce žalovaného k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů, což žalovaný neučinil. Dopisem ze dne 26.3.2021 žalobce v souladu se smlouvou a VOP od úvěrové smlouvy odstoupil s účinností ke dni 30.4.2021. K tomuto dni se tak stal první zmíněný dluh žalovaného zcela splatným, a to ve výši 13 037,06 Kč. Dlužnou částku k tomuto dni tvoří součet následujících položek, a to jistina ve výši 10 199,85 Kč, úroky ve výši 1 471,86 Kč, smluvní pokuta ve výši 376 Kč a náhrada nákladů za vymáhací proces ve výši 600 Kč. Žalovaný dluh řádně nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky žalobcem. 2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. 3. Žalobce se z jednání soudu omluvil, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení. 4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 24.2.2016 pod [číslo] vyplynulo, že žalovaný zde mj. uvedl údaje o svých příjmech a výdajích, kdy uvedl, že jeho příjem činí 24 000 Kč, výdaje na bydlení 7 000 Kč a ostatní závazky 5 000 Kč. Dále uvedl, že jeho manželka pracuje s příjmem ve výši 15 000 Kč. Jako součást smlouvy byly sjednány VOP, které žalobce rovněž doložil. 5. Z výpisu čerpání a splátek žalovaného vyplynulo, že čerpal celkem 43 300 Kč, v souvislosti s předmětným úvěrem uhradil celkem 57 251 Kč. 6. Dále žalobce doložil několik listin adresovaných žalovanému bez dokladu jejich odeslání, a sice odstoupení od předmětné smlouvy a výzvu k zaplacení dluhu. 7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejím základě žalovaný čerpal celkem 43 300 Kč, v dané souvislosti uhradil zpět 57 251 Kč. 8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 11. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období. 12. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 43 300 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejich ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. 14. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli přesahující 5 000 Kč. Žalobce nicméně netvrdil a tím méně pak samozřejmě prokázal, že by se před uzavřením smlouvy zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr. Zákon o úvěr ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy však s takovou okolností spojuje otázku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Kusé údaje o příjmech a výdajích žalovaného uvedené v úvěrové smlouvě, které zůstaly bez dalšího doplnění zřejmě neověřeny, mohou být je stěží kvalifikovány jako dostatečné objasnění majetkové sféry žalovaného představující podklad pro poskytnutí úvěru. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě nedošlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015). Soud rovněž připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. S ohledem na výše uvedené soudu nezbylo, než předmětnou smlouvu shledat neplatnou, přičemž žalobce se svou neúčastí při jednání vzdal možnosti být v daném směru poučen o nutnosti doplnit tvrzení a dokazování dle § 118a o.s.ř. 15. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce uhradil žalovanému 43 300 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný ovšem v dané souvislosti žalobci vrátil zpět 57 251 Kč, je tedy zřejmé, že již nemůže být povinen hradit ničeho navíc, proto soud žalobu zcela zamítl. 16. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jím