16 C 153/2022-26 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 4.252 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 5.7.2021 do 21.1.2022 ve výši 199 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 2.11.2017 nabídku k uzavření pojistné smlouvy [číslo]. Uzavření pojistné smlouvy bylo žalovanému potvrzeno písemně a to zasláním Pojistky – potvrzení o uzavření pojistné smlouvy [číslo]. Pojistná smlouvy byla uzavřena v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu [číslo]. Předmětem smlouvy bylo [anonymizováno] životní pojištění. Počátek pojištění byl sjednán od 1.12.2017. První pojistné bylo ve výši 893 Kč. Pojistné období bylo sjednáno v délce měsíční a bylo splatné v první den příslušného pojistného období. Pojistná smlouva zanikla ke dni 1.6.2021 pro nezaplacení následného pojistného. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 1.1.2021 do 1.6.2021. Dlužné pojistné činilo 4.495 Kč (5 měsíců x 893 Kč + 893/30 za jeden den v červenci 2021). Po zániku pojištění před podáním žaloby žalovaný uhradil 893 Kč a dlužné pojistné proto činí částka 3.602 Kč. Žalobce dále požaduje zaplacení poplatku ve výši 350 Kč jako poplatek spojený s ukončením pojistné smlouvy pro neplacení pojistného a náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného ve výši 300 Kč. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 22.6.2022. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobce předložil jako důkaz záznam z jednání s klientem, nabídku na uzavření pojistné smlouvy č. nabídky [číslo], potvrzení o uzavření pojistné smlouvy ze dne 9.11.2017, pojistku, upomínku ze dne 6.4.2021, oznámení o zániku pojištění ze dne 10.6.2021, vyúčtování pojistné smlouvy, pokus o smír ze dne 12.7.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu o životním pojištění s počátkem pojištění od 1.12.2017. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit měsíční pojistné ve výši 893 Kč. Upomínkou ze dne 6.4.2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu na pojistném ve výši 2.679 Kč nejpozději do 1.6.2021 s upozorněním na možný zánik pojištění. Dopisem ze dne 10.6.2021 oznámil žalobce žalovanému zánik pojištění dne 1.6.2021. Podle vyúčtování pojistné smlouvy činí dlužné pojistné za období od 1.1.2021 do 1.6.2021 celkem 4.495 Kč a poplatek za předčasné ukončení pojistné smlouvy 350 Kč. Dle sdělení žalobce před podáním žaloby žalovaný zaplatil částku 893 Kč. Podle § 2758 odst.1 zák.č. 89/2012Sb. (dále jen o.z.) se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout pojistníkovi nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li pojistná událost, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle ust. § 2804 o.z. upomene-li pojistitel pojistníka o zaplacení pojistného a poučí-li ho v upomínce, že pojištění zanikne, nebude-li pojistné zaplaceno ani v dodatečné lhůtě, která musí být stanovena nejméně v trvání jednoho měsíce ode dne doručení upomínky, zanikne pojištění marným uplynutím této lhůty. Podle § [číslo] odst. 1 má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva o životním pojištění s počátkem pojištění od 1.12.2017. Žalovaný se zavázal platit měsíční pojistné. Pojištění zaniklo dle § 2804 o.z. pro neplacení pojistného. Vzhledem k tomu, že pojistitel má právo na zaplacení pojistného až do zániku pojištění, ke kterému došlo 1.6.2021, vznikla žalovanému povinnost uhradit dlužné pojistné ve výši 4.495 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil, kdy uhradil pouze částku 893 Kč, a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 3.602 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 650 Kč označené jako poplatek za předčasné ukončení pojistné smlouvy a náklady spojené s vymáháním, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle uzavřené pojistné smlouvy jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy přílohy k pojistné smlouvě, smluvní ujednání a závěrečná ustanovení uvedená na zadní straně formuláře pojistné smlouvy. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (např