16 C 159/2022-30 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 839 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 13.2.2021 do 11.11.2021 ve výši 52 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že dne 9.11.2019 žalobce s žalovaným uzavřel pojistnou smlouvu. Smlouva byla uzavřena v písemné formě podpisem vyplněného formuláře [číslo] předmětem smlouvy bylo pojištění [anonymizována dvě slova] [rok] s počátkem pojištění ode dne 9.11.2019 bylo stanoveno na 917 Kč jako roční pojistné a bylo splatné ke dni [číslo] příslušného kalendářního roku. Žalovaný uhradil pojistné pouze pro první pojistné období platbou ze dne 16.12.2019. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 9.11.2020. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu upomínkou ze dne. Žalovaný nereagoval a proto žalobce zaslal žalovanému dne 21.12.2020 upomínku s upozorněním na možný zánik pojištění. Po marném uplynutí lhůty došlo dne 12.2.2021 v 00,00 hodin k zániku pojištění pro neplacení pojistného. Dne 22.3.2021 byla žalovanému zaslána upomínky označená jako pokus o smír. Žalovaný dluží pojistné ve výši 239 Kč (roční pojistné 917 Kč: 365 dní = 2, [číslo] x 95 dní). Žalobce dále požaduje poplatky ve výši 600 Kč za upomínku s upozorněním na možný zánik pojištění ze dne 21.12.2020 ve výši 300 Kč a za pokus o smír po zániku pojištění ve výši 300 Kč. Poplatky jsou účtovány dle pojistných podmínek označených jako VPP OD [číslo] dle článku 6, bod 6. Žalovanému byla doručena žaloba s výzvou k vyjádření se ve věci. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud provedl důkaz pojistnou smlouvou [číslo] ze dne 7.11.2019, upomínkou ze dne 21.12.2020, bilancí pojistné smlouvy, oznámením o zániku pojištění, pokusem o smír a předžalobní upomínkou. Z předložených dokladů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 7.11.2019 pojistnou smlouvu pro pojištění majetku a odpovědnosti [anonymizováno] s počátkem pojištění od 9.11.2019 do 8.11.2020 s možností prodloužení. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 917 Kč. Žalovanému byla zaslána upomínka ze dne 21.12.2020, kde byl vyzván k zaplacení dlužného pojistného ve výši 1.217 Kč nejpozději do 11.2.2021, současně byl upozorněn, že pokud neuhradí dlužné pojistné ve stanovené lhůtě, pojištění zanikne. Dopisem ze dne 23.2.2021 bylo žalovanému oznámeno, že pojistná smlouva zanikla dnem 11.2.2021 ve 24:00 hodin neplacením pojistného. Pokusem o smír ze dne 22.3.2021 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 839 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy činilo pojistné od 9.11.2019 do 11.2.2021 celkem 1.156 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný zaplatil pojistné ve výši 917 Kč. Podle § 2758 odst. 1 o.z. se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout pojistníkovi nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li pojistná událost, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle ust. § 2804 o.z. upomene-li pojistitel pojistníka o zaplacení pojistného a poučí-li ho v upomínce, že pojištění zanikne, nebude-li pojistné zaplaceno ani v dodatečné lhůtě, která musí být stanovena nejméně v trvání jednoho měsíce ode dne doručení upomínky, zanikne pojištění marným uplynutím této lhůty. Podle § 2782 odst. 1 o.z. má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva pro pojištění majetku a odpovědnosti občanů s počátkem pojištění od 9.11.2019. Žalovaný se zde zavázal platit roční pojistné ve výši 917 Kč. Žalovaný zaplatil první splátku pojistného ve výši 917 Kč. Pojištění zaniklo dle § 2804 o.z. pro neplacení pojistného. Vzhledem k tomu, že pojistitel má právo na zaplacení pojistného až do zániku pojištění, ke kterému došlo 11.2.2021, vznikla žalovanému povinnost uhradit dlužné pojistné do zániku pojištění ve výši 239 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 239 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 600 Kč označené jako poplatek za upomínku s upozorněním na možný zánik pojištění ve výši 300 Kč a poplatek za pokus o smír po zániku pojištění ve výši 300 Kč. Dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 o.z. si účastníci mohou sjednat pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 o.z. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne [datum], [anonymizována tři slova] a [příjmení] [anonymizováno] [číslo] až [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno], s . [anonymizováno] [číslo], bod [anonymizováno]). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek [anonymizována tři slova] a [příjmení] [jméno], bod [anonymizováno]) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C [číslo], bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání