16 C 182/2021-41 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.396 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 2.196 Kč od 15.8.2019 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli pojistnou smlouvu [číslo] s počátkem pojištění od 25.4.2019 na dobu neurčitou, předmětem bylo sdružené pojištění vozidla [značka automobilu]. Žalovaný se zavázal platit pojistné ve výši 1.813 Kč splatné čtvrtletně vždy k 25. dni 1., 4., 7. a 11. měsíce roku. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 25.4.2019. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužného pojistného a upozornil jej na možnost zániku pojištění. Dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena a k zániku pojištění došlo ke dni 13.8.2019, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 24.8.2019. Žalovanému byla dne 28.9.2019 zaslána předžalobní upomínka. Dlužná částka je tvořen pojistným za pojistné období od 25.4.2019 do 25.7.2019 ve výši 1.813 Kč a poměrnou částí pojistného za období od 25.7.2019 do 13.8.2019 ve výši 383 Kč (1.813 Kč: 90 dní = 20, 144 Kč x 19 dní = 383 Kč). Žalobce dále požaduje v souladu se smluvními ujednáními rovněž poplatek za odeslání upomínky ve výši 200 Kč. Žalovaný v pojistné smlouvě potvrzuje, že byl před uzavřením smlouvy seznámen s pojistnými podmínkami a sazebníkem administrativních poplatků. Žalovanému byla dne 28.9.2019 zaslána předžalobní upomínka, jež žalovaného upomínala na nedoplatek na pojistném a aktuální náklady za upomínání v výši 200 Kč. Soudu se nepodařilo zjistit místo pobytu žalovaného. Žalovanému byl dle ust. § 29 odst.3 o.s.ř. ustanoven opatrovník. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že účastníci dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud vycházel z pojistné smlouvy ze dne 25.4.2019, upomínky ze dne 23.6.2019, oznámením o zániku pojistné smlouvy ze dne 24.8.2019, předžalobní upomínky žalobce ze dne 28.9.2019, předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce ze dne 24.3.2020 a ze dne 31.7.2020. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 25.4.2019 pojistnou smlouvu - sdružené pojištění vozidla s počátkem pojištění od 25.4.2019 ohledně [značka vozidla] [příjmení] [příjmení] [registrační značka]. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 7.252 Kč splatné čtvrtletně po 1.813 Kč. Výzvou ze dne 23.6.2019 vyzval žalobce žalovaného k uhrazení dlužného pojistného ve výši 1.863 Kč s upozorněním na možnost zániku pojištění pokud neuhradí dlužné pojistné do 13.8.2019. Dopisem ze dne 24.8.2019 oznámil žalobce žalovanému, že pojistná smlouva zanikla dne 13.8.2019 z důvodu nezaplacení pojistného. Současně žalovaného vyzval k úhradě dlužného pojistného ve výši 2.196 Kč do 7.9.2019. Předžalobní upomínkou ze dne 28.9.2019 žalobce vyzval žalovaného k úhradě nedoplatku ve výši 2.396 Kč. Částka se skládá z nedoplatku pojistného 2.196 Kč a aktuálních nákladů na upomínání ve výši 200 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné od 25.4.2019 do ukončení pojištění tedy do 13.8.2019. Dlužné pojistné činí částku 2.196 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 2.196 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný pojistné ve lhůtě splatnosti neuhradil a dostal se do prodlení. Žalobce požadoval úroky z prodlení od 15.8.2019. Soud proto žalobci vyhověl a úrok z prodlení ve znění vládního nařízení přiznal. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč označený jako poplatek za odeslání upomínky, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem ps