16 C 324/2021-54 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.589 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 2.389 Kč od 22.5.2020 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 30.4.2019 pojistnou smlouvu [číslo] s počátkem pojištění od 30.4.2019 na dobu neurčitou, předmětem bylo sdružené pojištění vozidla [značka automobilu] [registrační značka]. Žalovaný se zavázal platit pojistné ve výši 2.041 Kč splatné čtvrtletně vždy k 30. dni 1., 4., 7. a 10. měsíce roku. Žalobce upravil výši sjednaného pojistného, nová výše čtvrtletního pojistného byla od 30.4.2020 stanovena na 1.490 Kč. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 31.1.2020. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužného pojistného a upozornil jej na možnost zániku pojištění. Dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena a k zániku pojištění došlo ke dni 20.5.2020, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 31.5.2020. Žalovanému byla dne 12.7.2020 zaslána předžalobní upomínka. Dlužná částka je tvořen pojistným za pojistné období od 30.1.2020 do 30.4.2020 ve výši 2.041 Kč a poměrnou částí pojistného za období od 30.4.2020 do 20.5.2020 ve výši 348 Kč (1.419 Kč: 90 dní = 16, 555 Kč x 21 dní = 348 Kč). Žalobce dále požaduje v souladu se smluvními ujednáními rovněž poplatek za odeslání upomínky ve výši 200 Kč. Žalovaný v pojistné smlouvě potvrzuje, že byl před uzavřením smlouvy seznámen s pojistnými podmínkami a sazebníkem administrativních poplatků. Žalovanému byla dne 12.7.2020 zaslána předžalobní upomínka, jež žalovaného upomínala na nedoplatek na pojistném a aktuální náklady za upomínání v výši 200 Kč. Soudu se nepodařilo zjistit místo pobytu žalovaného. Žalovanému byl dle ust. § 29 odst.3 o.s.ř. ustanoven opatrovník. Ten navrhnul zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovaný je neznámého pobytu a není v možnostech opatrovníka zjistit, zda žalovaná částka nebyla žalovaným uhrazena. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že účastníci dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud vycházel z pojistné smlouvy ze dne 30.4.2019, předpisu pojistného ze dne 20.2.2020, upomínky ze dne 30.3.2020, oznámením o zániku pojistné smlouvy ze dne 31.5.2020, předžalobní upomínky žalobce ze dne 12.7.2020, předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce ze dne 11.3.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 30.4.2019 pojistnou smlouvu - sdružené pojištění vozidla s počátkem pojištění od 30.4.2019 ohledně vozidla [značka automobilu] [anonymizováno] [registrační značka]. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 8.164 Kč splatné čtvrtletně po 2.041 Kč. Dopisem ze dne 20.2.2020 bylo roční pojistné od 30.4.2020 stanoveno ve výši 5.960 Kč a čtvrtletní splátka ve výši 1.490 Kč. Výzvou ze dne 30.3.2020 vyzval žalobce žalovaného k uhrazení dlužného pojistného ve výši 2.091 Kč s upozorněním na možnost zániku pojištění pokud neuhradí dlužné pojistné do 19.5.2020. Dopisem ze dne 31.5.2020 oznámil žalobce žalovanému, že pojistná smlouva zanikla dne 20.5.2020 z důvodu nezaplacení pojistného. Současně žalovaného vyzval k úhradě dlužného pojistného ve výši 2.389 Kč do 14.6.2020. Předžalobní upomínkou ze dne 12.7.2020 žalobce vyzval žalovaného k úhradě nedoplatku ve výši 2.589 Kč. Částka se skládá z nedoplatku pojistného 2.389 Kč a aktuálních nákladů na upomínání ve výši 200 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné od 30.4.2019 do ukončení pojištění tedy do 20.5.2020. Dlužné pojistné činí částku 2.389 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 2.389 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný pojistné ve lhůtě splatnosti neuhradil a dostal se do prodlení. Žalobce požadoval úroky z prodlení od 22.5.2020. Soud proto žalobci vyhověl a úrok z prodlení ve znění vládního nařízení přiznal. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč označený jako poplatek za odeslání upomínky, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li s