16 C 385/2021-23 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 7.178 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 5.5.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 4.5.2019. Právní předchůdce žalobce poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky, na které se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů (včetně tel. čísla a e-amailové adresy). Žalovaný zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření platební schopnosti žalovaného mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo vyhověno žádosti o úvěr. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy verifikačním kódem. Žalovanému byly peněžní prostředky vyplaceny dne 4.4.2019 na bankovní účet, který uvedl. Pohledávka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 5.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2.030,05 Kč a úroku dle čl. II.2.b smlouvy ve výši 147,95 Kč [právnická osoba] uzavřela s žalobcem dne 1.12.2020 smlouvu o postoupení pohledávek. Žalovaný byl prokazatelně upomínán upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně předžalobní upomínkou. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 9.10.2020. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 22.12.2021. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 7.3.2022 žalobce doplnil, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobce nedisponuje žádnými listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli k prokázání úvěruschopnosti. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo], potvrzením o provedené platbě, oznámením o postoupení pohledávky. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce disponoval osobními údaji žalovaného (jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem účtu). Podle předloženého potvrzení byla dne 4.4.2019 z účtu právního předchůdce žalobce převedena částka 5.000 Kč na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Podle zprávy [právnická osoba] na účet [číslo] byla dne 4.4.2019 převedena částka 5.000 Kč pod [variabilní symbol] a účet patří žalovanému. Listinou ze dne 9.10.2020 společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru, a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný dal souhlas s nakládáním s jeho osobními údaji za účelem posuzování úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti. Žalovaný byl lustrován z veřejných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo vyhověno žádosti o úvěr. Žalobce neuvedl žádné konkrétní údaje, které právní předchůdce žalobce zjistil (příjmy a výdaje žalovaného, jeho zaměstnání). Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru splatit. Podle u