24 C 359/2021-56 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byl dluh vzniklý nesplacením úvěru podle smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 24. 6. 2021 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu [webová adresa]). 2. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaná dne 24. 6. 2021 požádala žalobkyni na webovém portálu [webová adresa] o spotřebitelský úvěr ve výši 1 000 Kč, což žalobkyně akceptovala a téhož dne žalované na bankovní účet převedla 1 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 1 068 Kč. Žalovaná dosud nezaplatila ničeho. Spolu s vyplněním žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná žalobkyni zaslala scan občanského průkazu a výpisy z bankovního účtu za období od 12. 2. 2021 do 14. 6. 2021. Z těchto výpisů se mimo jiné podává, že žalovaná měla celou řadu dalších spotřebitelských úvěrů, o další žádala (zasílala ověřovací platby) a dále, že měla problémy s hazardními hrami (Tip sport, Synot typ, [webová adresa], [anonymizováno] atp) a ve všech případech měla záporný zůstatek na účtu. 3. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 4. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění – dále již jen„ o. z.“, a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webovém portálu žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. S přihlédnutím k vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. 5. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní (§580 odst. 1 o. z.), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 6. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, jaké veškeré registry prověřila, jak zvažovala data Českého statistického úřadu, se kterými negativními scénáři pracovala a jak zkoumala příjmy žalované. Že by se však pozastavila nad skutečností, že žalovaná neměla za čtyři měsíce na bankovním účtu kladný zůstatek, měla celou řadu dalších spotřebitelských úvěrů (na to se žalobkyně žalované ani nedotazovala) a evidentní problémy s hazardními hrami, to již neuvedla. Naproti tomu soud tyto skutečnosti zjistil z provedeného dokazování, tedy z listin, které předložila sama žalobkyně. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí a i z tohoto důvodu by tak tvrzená smlouva byla podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatná. 7. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 1 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). 8. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu co do zaplacení 1 000 Kč důvodnou a žalobě v této části výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. 9. Co do zbytku žalobou uplatněného nároku soudu nezbylo než žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítnout, neboť tyto nároky měly vyplývat z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou však soud shledal absolutně neplatnou. 10. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.