28 C 240/2021-32 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17. 3. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovaného zavázal k zaplacení částky 15 480 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 23. 12. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně žalovanému dne 23. 12. 2019 poskytla na bankovní účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit za poskytnutí půjčky poplatek ve výši 3 250 Kč a to spolu s jistinou do 17. 1. 2020. Své povinnosti však žalovaný řádně neplnil a ke dni zahájení řízení na svůj dluh zaplatil 2 000 Kč, jež žalobkyně započetla na smluvní pokutu pro prodlení. Žalovaný dluh žalobkyni nezaplatil ani po předchozí písemné upomínce. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě svého právního zástupce, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků. 3. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění: 4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 12. 2019 plyne, že tato listina není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného, toliko jeho jménem a příjmením, datem a časem uvedeným s PIN kódem. Z obsahu textu této listiny plyne, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se měl zavázat je vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč do 17. 1. 2020. 5. Z všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že upravují okolnosti uzavření smlouvy, splácení zápůjčky, prodloužení splatnosti a další práva a povinnosti stran, a jsou opět opatřeny jménem a příjmením žalovaného, datem a časem uvedeným s PIN kódem. 6. Z části výpisu z účtu bylo zjištěno, že dne 23. 12. 2019 byla na účet příjemce č. [bankovní účet] poukázána platba 10 000 Kč pod [variabilní symbol]. 7. Z potvrzení [právnická osoba] soud zjistil, že účet č. [bankovní účet] je veden na jméno žalovaného, a dne 23. 12. 2019 byla na tento účet připsána částka 10 000 Kč od společnosti [právnická osoba] 8. Z upomínky ze dne 24. 1. 2020, ze dne 31. 1. 2020, ze dne 7. 2. 2020, 16. 2. 2020 a ze dne 2. 3. 2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dluhu. Doklad o předání upomínek k poštovní přepravě žalobkyně nepředložila. 9. Z předžalobní výzy a podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby žalovaného o zaplacení včas písemně upomenula a poučila jej, že v případě marného uplynutí dodatečné lhůty k plnění přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu. 10. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o sopotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 14. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 15. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. 16. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele. 17. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje. 18. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – pr