31 C 194/2021-75 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanými návrhy, které byly soudem spojeny ke společnému projednání, v souhrnu domáhala na žalovaném zaplacení částky 51 700,22 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 29. 1. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému převodem na účet úvěr ve výši 20 000 Kč, dále dne 25. 1. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému převodem na účet úvěr ve výši 20 000 Kč a dne 27. 12. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému převodem na účet úvěr ve výši 10 000 Kč. Proto žalovaný poskytnuté úvěry řádně nesplácel, předchůdkyně žalobkyně všechny tři úvěry zesplatnila k 20. 10. 2019. Úvěruschopnost žalovaného předchůdkyně žalobkyně zkoumala lustracemi ve veškerých dostupných databázích včetně registrů klientských informací, přičemž vycházela z údajů deklarovaných žalovaným v žádosti o úvěr, přičemž jeho příjmy porovnávala s historickými daty ČSÚ. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 17. 1. 2022 (odročeno za účelem vyhlášení na 19. 1. 2022), ke kterému se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil a soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jeho nepřítomnosti. 4. Na základě smlouvy o úvěru (Expres půjčka) ze dne 29. 1. 2019 byl žalovanému na jeho účet poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se zavázal splatit v měsíčních splátkách po 484,92 Kč a na který dle platební historie a výpisu z účtu uhradil 4 splátky v celkové výši 1 939,68 Kč. Podle smlouvy o úvěru (Expres půjčka) ze dne 25. 1. 2019 byl žalovanému na jeho účet poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se zavázal splatit v měsíčních splátkách po 487,16 Kč a na který dle platební historie a výpisu z účtu uhradil 4 splátky v celkové výši 1 948,64 Kč. Na základě smlouvy o úvěru (Expres půjčka) ze dne 27. 12. 2018 byl žalovanému na jeho účet téhož dne poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se zavázal splatit v měsíčních splátkách po 504,87 Kč a na který dle platební historie a výpisu z účtu uhradil 5 splátek v celkové výši 2 704,35 Kč. Součástí úvěrových smluv byly i všeobecné produktové podmínky a formulář se standardními informacemi o úvěru, ze kterých však neučinil žádná relevantní skutková zjištění. Žalobkyně dopisy ze dne 20. 10. 2019 zesplatnila všechny úvěry ke dni 18. 10. 2019 z důvodu opakovaného porušování smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] dle připojeného seznamu postoupených pohledávek předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, k čemuž předchůdkyně žalobkyně vystavila oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2020. Dopisy ze dne 10. 11. 2020 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvy. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému postupně na základě tří úvěrových smluv v průběhu měsíců prosince 2018 až ledna 2019 celkovou částku celkem 50 000 Kč, ze které žalovaný vrátil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) celkově částku 8 292,89 Kč. Z provedených důkazů nevyplývá, zda, případně jak konkrétně předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného poskytnuté úvěry splácet, přičemž soud žalobkyni při ústním jednání nevyhověl žádosti o odročení jednání a o poskytnutí lhůty za účelem doplnění důkazů, neboť k tomuto žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce vyzýval s dostatečným předstihem před jednáním, takže žalobkyně měla dostatečný prostor k označení důkazů a nemohla tak být v tomto směru ze strany soudu zaskočena. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byly uzavřeny předmětné tři smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejichž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 50 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatné. Předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté úvěry, neboť nelze považovat provedenými důkazy za prokázané, zda vůbec, natož dostatečným způsobem, zkoumala jak příjmy, tak i výdaje žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se dle všeho spokojila s tvrzením žalovaného o výši příjmu, když patrně měla k dispozici i úplné výpisy z účtu žalovaného, které však soudu k důkazu nenavrhla, přestože soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posuzována řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků, úroků či pojistného. Žalobkyně nicméně doložila, že žalovanému byla vyplacena částka v celkové výši 50 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 8 292,89 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 43 407,33 Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 16. 12. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 17. 12. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 43 407,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 11. Jelikož lze úspěch obou účastníků ve věci, při zohlednění celého předmětu řízení včetně veškerého příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu