31 C 261/2021-57 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 66 040 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 18. 3. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč, dále dne 31. 5. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný poskytnuté úvěry řádně nesplácel, neboť celkově uhradil pouze 11 000 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 21. 2. 2022, ke kterému se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila), a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti. 4. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 3. 2019, [číslo] byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 31. 5. 2019, [číslo] bylo žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč. Z karty zákazníka ze dne 18. 3. 2019 soud zjistil, že žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 20 900 Kč, výdaje ve výši celkem 12 000 Kč (8 000 Kč na nájemní bydlení a 4 000 Kč osobní výdaje). Z karty zákazníka ze dne 31. 5. 2019 vyplývá, že žalovaný po pouhých dvou měsících uvedl svůj měsíční příjem ve výši 22 000 Kč, výdaje ve výši celkem 12 093 Kč, přičemž výdaje na bydlení se mu měly snížit na 5 000 Kč, 5 000 Kč osobní výdaje, 2 093 Kč splátky úvěrů). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], vč. seznamů postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 2. 2021 (odeslaného dle podacího lístku dne 22. 2. 2021). Dopisem ze dne 13. 5. 2021 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Dle přehledu plateb žalovaný dosud uhradil částku 11 000 Kč (3 400 Kč a 7 600 Kč), což ostatně v podané žalobě tvrdila i žalobkyně. Ze zařazení zákazníka do pojistného programu soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému postupně finance v celkové výši 40 000 Kč, ze které žalovaný vrátil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) celkově 11 000 Kč. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejichž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 40 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatné, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté úvěry, protože nedostatečným způsobem zkoumala jak příjmy, tak výdaje žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila s tvrzením žalovaného o výši příjmu a jeho výdajích, které se v průběhu několika měsíců zásadně měnily, tuto skutečnost měla ověřit z výpisu z účtu, z pracovní smlouvy a z výplatních pásek, nicméně tyto dokumenty soudu nepředložila a soud proto nemá za prokázané, že tak předchůdkyně žalobkyně skutečně učinila. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posuzována řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně doložila, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka celkem 40 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 11 000 Kč, z tohoto důvodu vzal soud za prokázané, že ve výši 29 000 Kč vzniklo a trvá žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 25. 1. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 26. 1. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 29 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 11. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké vznikly.