31 C 331/2021-64 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 129 938,60 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne 27. 1. 2020 uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 78 000 Kč s úrokovou sazbou 100,45 % ročně, který mu vyplatila dne 27. 1. 2020. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 7 604 Kč, splatných vždy k 23. dni kalendářního měsíce. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v příslušných registrech a na základě informací poskytnutých žalovaným. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky č. 5 úvěru splatné dne 23. 6. 2020 po dobu delší než 65 dnů, čímž došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru ke dni 27. 8. 2020. Žalovaný uhradil jen 4 splátky v celkové výši 30 416 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 18. 5. 2022, ke kterému se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil, a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jeho nepřítomnosti. 4. Smlouvou úvěru [číslo] ze dne 27. 1. 2020 a navazujícím oznámením o schválení úvěru ze se žalobkyně, která je vedena v registru ČNB nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, zavázala poskytnout žalovanému částku 78 000 Kč s úrokovou sazbou 100,45 % ročně. Úvěr byl dle výpisu z účtu čerpán dne 27. 1. 2020 převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splatit prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 7 604 Kč, jak dále vyplývá i ze splátkového kalendáře. Pro případ prodlení s jakoukoli splátkou delším než 65 dnů dochází k automatickému zesplatnění úvěru, po kterém je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % denně ze zesplatněné jistiny (odst. 6.3. a 6.5.). Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil 4 splátky úvěru (po 7 604 Kč) před zesplatněním, které žalobkyně provedla dopisem ze dne 27. 8. 2020. Z hodnocení klienta ze dne 27. 1. 2020 vyplývá, že žalovaný uvedl pravidelný měsíční příjem ve výši 17 000 Kč a výdaje 4 810 Kč z toho výdaje na bydlení ve výši 1 400 Kč, navíc byla započítána částka životního minima 3 410 Kč. Zaměstnání žalovaného bylo doloženo pracovní smlouvou a deklarovaný příjem výpisy z účtu žalovaného pouze s příchozími platbami (výplatami). Žalobkyně rovněž disponovala kopií občanského průkazu žalovaného. Dle výpisu z registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací byla smlouva s žalovaným vyhodnocena jako s nízkým rizikem. Dopisy ze dne 23. 6. 2020, 24. 7. 2020 a 24. 8. 2020 žalobkyně opakovaně upozorňovala žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 22. 9. 2020 (odeslaného dle podacího archu téhož dne) právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Z dokumentů k pojištění a předsmluvního formuláře soud žádné relevantní skutečnosti nezjistil. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně uzavřela dne 27. 1. 2020 s žalovaným úvěrovou smlouvu, dle které byla žalovanému na jeho účet téhož dne poskytnuta částka 78 000 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni 4 splátky po 7 604 Kč v celkové výši 30 416 Kč před zesplatněním úvěru. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy podrobněji nezkoumala výdaje žalovaného. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Podle § 78 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odst. 2 téhož poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména: a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 11. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 78 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, neboť nedostatečným způsobem zkoumala výdaje žalovaného, k jejichž zkoumání má povinnost archivovat dokladu po dobu 5 let ve smyslu § 78 ZSÚ. Žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného o tom, že jeho náklady na bydlení činí pouze 1 400 Kč měsíčně (včetně veškerých poplatků a plateb za energie). Kromě toho žalobkyně věděla o tom, že má žalovaný bankovní účet (na který mu úvěr vyplácela), přesto si od něho nevyžádala úplné výpisy z tohoto účtu (nejen příchozí platby s výplatami), ačkoli by právě z nich mohly vyplynout pravidelné výdaje žalovaného a jeho celková finanční situace. Rozhodně tak nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že úvěruschopnost žalovaného posoudila dostatečně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Tím, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 78 000 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud na svůj dluh žalobkyni uhradil částku 30 416 Kč, takže nadále žalobkyni dluží z titulu bezdůvodného obohacení částku 47 584 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 11. 4. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 12. 4. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila již od 1. 11. 2020. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 47 584 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše popsaných důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku). 12. Přestože měl žalovaný (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádn