31 C 333/2021-49 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 87 817,40 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne 23. 1. 2019 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 15 000 Kč, a dále z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 20. 9. 2018, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté zápůjčky splatit spolu s poplatky ve sjednaných splátkách, což neučinil, neboť dosud uhradil splátky v celkové výši 31 219,90 Kč (6 441,10 Kč a 24 778,90 Kč). Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údaje, které žalovaný uvedl do zákaznické karty. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 28. 3. 2022, ke kterému se žalovaný nedostavil a žalobkyně se omluvila, a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v jejich nepřítomnosti. 4. Smlouvou o zápůjčce ze dne 23. 1. 2019, [číslo] předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 15 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 18 měsíčních splátek po 1 518 Kč spolu s poplatkem ve výši 12 320 Kč Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 20. 9. 2018, předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 24 měsíčních splátek po 3 883 Kč spolu s poplatkem ve výši 43 169 Kč. Podle zákaznických karet uvedl v jednom případě žalovaný příjem z důchodu ve výši 9 267 Kč a další (blíže nespecifikované) čisté příjmy domácnosti 24 000 Kč a výdaje 6 500 Kč a ve druhém případě příjmy 10 828 Kč a další nespecifikované čisté příjmy 10 000 Kč a výdaje 4 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni, což bylo žalovanému sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021. Dopisem ze dne 28. 6. 2021 (odeslaným dle podacího lístku téhož dne) zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření uhradil žalovaný na své dluhy z obou smluv částku 31 219,90 Kč (6 441,10 Kč a 24 778,90 Kč). 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřených smluv o zápůjčce dne 20. 9. 2018 poskytla žalovanému částku 50 000 Kč a dne 23. 1. 2019 částku 15 000 Kč, na které žalovaný dosud uhradil celkově částku 31 219,90 Kč. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byly uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejichž základě žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a 50 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, protože není zřejmé, zda vůbec, případně na základě čeho a jak zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, neboť k tomuto tvrzení žalobkyně neoznačila kromě zákaznické karty s údaji uvedenými žalovaným, které se navíc v rozmezí 4 měsíců od sebe dramaticky liší u příjmů i výdajů, jediný důkaz, který údaje v zákaznických kartách dokládal, jakkoliv minimálně výměry s důchodem doloženy byly. Nelze proto považovat za prokázané jakékoliv zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, natož jeho řádnost. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byly v hotovosti vyplaceny částky 15 000 Kč a 50 000 Kč, ze kterých žalovaný vrátil celkově částku 31 219,90 Kč (6 441,10 Kč a 24 778,90 Kč), z toho důvodu vzal soud za prokázané, že co do částky 33 780,10 Kč vzniklo a nadále trvá žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 23. 2. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 24. 2. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 33 780,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 10. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.