31 C 60/2022-38 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 15 480 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 30. 10. 2018, na základě které poskytla žalobkyně žalované částku 10 000 Kč, kterou měla žalovaná žalobkyni vrátit prostřednictvím pravidelných týdenních splátek ve výši 303 Kč spolu s poplatkem ve výši 8 180 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 2 700 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 18. 7. 2022. K jednání se žádný z účastníků nedostavil (žalobkyně se omluvila), soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise a zjistil z nich následující skutečnosti: Podle smlouvy o úvěru ze dne 30. 10. 2018, jejíž součástí byly smluvní podmínky, poskytla žalobkyně stejného dne žalované v hotovosti finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které měla žalovaná žalobkyni splatit prostřednictvím pravidelných týdenních splátek ve výši 303 Kč, a to včetně poplatku ve výši 8 180 Kč. Žalovaná celkem splatila 2 700 Kč. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala a neověřovala výdaje a závazky žalované (např. lustracemi v bankovních i nebankovních registrech, úplnými výpisy z bankovního účtu žalované, jejichž vybraná část nemůže poskytnout komplexní přehled o situaci žalované apod.) ve vztahu k jejímu nevysokému příjmu z rodičovského příspěvku (7 600 Kč) a stejně tak nevysokému příjmu jejího tehdejšího partnera (8 052 Kč), kterému na účet žalované dle jeho čestného prohlášení byla zasílána výplata. Žalobkyní tvrzené lustrace v různých veřejných registrech a rejstřících nebyly v listinné podobě nijak doloženy, stejně jako v evidenční kartě deklarovaný„ jiný příjem“ žalované ve výši 1 500 Kč. Z dopisu ze dne 27. 11. 2020 a podacího archu z téhož dne bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalované předžalobní upomínku. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., k doplnění důkazů. 4. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 6. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala jak příjmy, tak zejména výdaje žalované a její závazky. Žalobkyně sice doložila snímek obrazovky s částečným bankovním výpisem, nicméně tento není způsobilý poskytnout úplný přehled o finanční situaci žalované na rodičovské dovolené, jejích výdajích a dalších závazcích (jako např. úplné bankovní výpisy, lustrace v bankovních a nebankovních registrech, nájemní smlouvou, SIPO platbami apod.), ačkoli by je mohla a měla mít k dispozici a nic by nemělo bránit v jejich předložení, když je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že byla schopnost žalované splácet úvěr posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byla v hotovosti vyplacena částka 10 000 Kč, ze které žalovaná vrátila 2 700 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 7 300 Kč vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (plněním z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 26. 6. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 27. 6. 2022, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 7 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 9. Přestože žalovaná byla ve věci převážně úspěšná a měla by ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnila a z obsahu spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.