31 C 83/2022-194 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 230 667,43 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacených zápůjček, které na základě smluv ze dne 24. 5. 2017, ze dne 10. 7. 2017 a ze dne 11. 2. 2018 uzavřela s žalovaným [právnická osoba], dříve [právnická osoba], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě první smlouvy poskytla žalovanému částku 287 000 Kč, na základě druhé smlouvy částku 70 000 Kč a na základě třetí smlouvy částku 20 000 Kč. První zápůjčku se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních splátkách po 4 613 Kč, druhou ve 43 měsíčních splátkách po 2 155 Kč a třetí v 75 měsíčních splátkách po 443 Kč, což však řádně a včas neučinil, neboť na první zápůjčku žalovaný uhradil celkem 195 149,77 Kč, na druhou částku 81 074,33 Kč a na třetí částku 19 347,87. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 29. 8. 2022, ke kterému se žalovaný nedostavil, a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jeho nepřítomnosti. 4. Na základě návrhů žalovaného ze dne 24. 5. 2017, ze dne 10. 7. 2017 a ze dne 11. 2. 2018 byly po jejich akceptaci ze strany předchůdkyně žalobkyně uzavřeny tři smlouvy o zápůjčce, na jejichž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 287 000 Kč, 70 000 Kč a 20 000 Kč, celkem tedy 377 000 Kč. Všechny tři zápůjčky byly dle výpisů z účtu žalované čerpány ve stejných dnech, jako byly sepsány žádosti o jejich poskytnutí (24. 5. 2017, 10. 7. 2017 a 11. 2. 2018). Dle protokolů o ověření úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmů žalovaného ve výši 20 000 – 26 000 Kč měsíčně, které vyplývají z výpisů z účtu žalovaného, a z odhadovaných výdajů žalovaného ve výši 18 413 Kč měsíčně v případě první smlouvy, z výdajů 12 402 Kč u druhé smlouvy a z osobních výdajů ve výši 36 388 Kč u třetí smlouvy (včetně splátek dalších úvěrů ve výši 30 016 Kč měsíčně), to vše v časovém intervalu 9 měsíců. Podle bankovních výpisů žalovaného jeho výdaje pravidelně převyšovaly jeho příjmy ze zaměstnání (nepočítaje mezi příjmy další čerpané úvěry a zápůjčky). Z žádného důkazu není patrné, jak předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru o výši výdajů žalovaného, když jen výdaje na bydlení v takto krátkých časových rozestupech mezi jednotlivými smlouvami bez jejich doložení oscilují mezi 1 962 Kč a 3 924 Kč, což lze při obvyklých nákladech na bydlení považovat za podezřele nízké částky (při cenách energií a nájmů). V registru SOLUS měl žalovaný 13 záznamů, přičemž z výpisů z jeho účtu vyplývá, že mimo jiné v lednu 2018 čerpal půjčky a úvěry u [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova]. Dopisem ze dne 17. 1. 2022 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Ve shodě s tvrzením žalobkyně dle transakční historie a přehledu plateb žalovaný dosud uhradil na první zápůjčku částku 195 149,77 Kč, na druhou 81 074,33 Kč a na třetí 19 347,87 Kč. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni smlouvou ze dne [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 8. 2021. Z ostatních provedených důkazů soud s ohledem na výše popsaná skutková zjištění neučinil žádná další relevantní zjištění. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřených smluv o zápůjčce dne 24. 5. 2017 poskytla žalovanému částku 287 000 Kč, dne 10. 7. 2017 částku 70 000 Kč a dne 11. 2. 2018 částku 20 000 Kč, na které žalovaný dosud uhradil celkově částku 295 571,97 Kč, přičemž předchůdkyně žalobkyně komplexně nezkoumala úvěruschopnost (zejména na straně výdajů) žalovaného. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byly uzavřeny tři smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejichž základě žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 287 000 Kč, 70 000 Kč a 20 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatné, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, protože není zřejmé, zda vůbec, případně jak zkoumala a vyhodnotila zejména výdaje a závazky žalovaného, když už jen z obsahu bankovních výpisů žalovaného a dokonce i z jednoho protokolu o ověření úvěruschopnosti, který sama předchůdkyně sepsala (ale zjevně obsahově nevyhodnotila), je zřejmé, že výdaje žalovaného pravidelně přesahovaly jeho příjmy s tím, že jeho vysoké výdaje byly sanovány jen díky dalším spotřebitelským úvěrům. Nelze proto považovat za prokázané řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byly vyplaceny částky 287 000 Kč, 70 000 Kč a 20 000 Kč, tj. celkem 377 000 Kč, ze které žalovaný vrátil celkově částku 295 571,97 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že co do částky 81 428,03 Kč vzniklo a nadále trvá žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 28. 7. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 29. 7. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 81 428,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl. 10. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.