31 C 85/2022-137 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalované zaplacení částky 141 907,94 Kč s příslušenstvím z titul nesplacených zápůjček, které na základě smluv ze dne 12. 12. 2016 a ze dne 21. 8. 2017 uzavřela s žalovanou [právnická osoba], dříve [právnická osoba], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě první smlouvy poskytla žalované částku 250 000 Kč a na základě druhé smlouvy částku 20 000 Kč. První zápůjčku se žalovaná zavázala spolu s ročním úrokem 10,9 % splatit v 84 měsíčních splátkách po 4 268 Kč a druhou ve 46 měsíčních splátkách po 702 Kč, což však řádně a včas neučinila, neboť na první zápůjčku žalovaná uhradila celkem 229 569,61 Kč a na druhou částku 29 353,70 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 31. 8. 2022, ke kterému se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila), a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti. 4. Na základě návrhů žalované ze dne 12. 12. 2016 a ze dne 21. 8. 2017 byly po jejich akceptaci ze strany předchůdkyně žalobkyně uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce, na jejichž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 250 000 Kč a 20 000 Kč, celkem tedy 270 000 Kč. Obě zápůjčky byly dle výpisů z účtu žalované čerpány ve stejných dnech jako byly sepsány žádosti o jejich poskytnutí (12. 12. 2016 a 21. 8. 2017). Dle klientských karet žalované předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmů žalované ze zaměstnání ve výši 14 000 – 14 500 Kč měsíčně a z odhadovaných výdajů žalované ve výši 4 700 Kč měsíčně v případě první smlouvy a z osobních výdajů ve výši 4 500 Kč u druhé smlouvy, u které se dále připočetly i splátky prvního úvěru ve výši 4 268 Kč měsíčně. Podle bankovních výpisů žalované její výdaje pravidelně převyšovaly její příjmy ze zaměstnání (nepočítaje čerpané zápůjčky), které navíc leckdy nedosahovaly ani deklarované výši 14 000 Kč – 14 500 Kč (viz např. 10 219 Kč v listopadu 2016 nebo 12 447 Kč v červenci 2017). Z žádného důkazu není patrné, jak předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru o výši výdajů žalované. V registru SOLUS žalovaná neměla záznam. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], vč. seznamů postoupených pohledávek a dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Dopisem ze dne 17. 1. 2022 právní zástupce žalobkyně zaslal žalované předžalobní výzvu. Ve shodě s tvrzením žalobkyně dle transakční historie a přehledu plateb žalovaná dosud uhradila na první zápůjčku částku 229 569,61 Kč a na druhou 29 353,70 Kč. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovanou na žalobkyni smlouvou ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 2. 8. 2021. Z ostatních provedených důkazů soud s ohledem na výše popsaná skutková zjištění neučinil žádná další relevantní zjištění. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřených smluv o zápůjčce dne 12. 12. 2016 poskytla žalované částku 250 000 Kč a dne 21. 8. 2017 částku 20 000 Kč, na které žalovaná dosud uhradila celkově částku 258 923,31 Kč, přičemž předchůdkyně žalobkyně komplexně nezkoumala úvěruschopnost (zejména na straně výdajů) žalované. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sice byly uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejichž základě žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 250 000 Kč a 20 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatné, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnuté zápůjčky, protože není zřejmé, zda vůbec, případně jak zkoumala a vyhodnotila zejména výdaje žalované, když už jen z obsahu bankovních výpisů žalované je zřejmé, že její výdaje pravidelně přesahovaly její příjmy, což je v rozporu s údaji uvedenými v klientských kartách žalované. Nelze proto považovat za prokázané řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byly vyplaceny částky 250 000 Kč a 20 000 Kč, tj. celkem 270 000 Kč, ze které žalovaná vrátila celkově částku 258 923,31 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že co do částky 11 076,69 Kč vzniklo a nadále trvá žalované bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 28. 7. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 29. 7. 2022, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 11 076,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 10. Přestože měla žalovaná převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila a ze spisu nevyplývá, že by jí dosud nějaké vznikly.