31 C 10/2023-39 — Okresní soud v Chomutově

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 34 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 13. 10. 2020 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 15 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit ve třech splátkách do 20. 12. 2020 spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč, což řádně a včas neučinil, když dosud nic neuhradil. Žalobkyně vůči žalovanému uplatnila i smluvní pokutu za prodlení ve výši 7 500 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky v celkové výši 2 500 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 21. 8. 2023, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, ze kterých učinil následující skutková zjištění: Smlouvou o zápůjčce ze dne 13. 10. 2020, jejíž součástí byly obchodní podmínky, se žalobkyně zavázala žalovanému v souhrnu poskytnout zápůjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se měl smlouvou zavázat zapůjčené finanční prostředky vrátit do 20. 12. 2020 ve třech splátkách spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč. Tato smlouva je podepsána pouze zástupci žalobkyně, nikoliv žalovaným. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici mimo jiné i výpisy z běžného účtu žalovaného, dle kterých měl žalovaný na účtu v srpnu 2020 na účtu i přes příjem z výplaty okolo 30 tis Kč čistého záporný počáteční zůstatek – 4 500 Kč a na konci měsíce i záporný konečný zůstatek – 4 664,02 Kč. Obdobně měl na účtu záporný konečný zůstatek i v září 2020 (- 138,39 Kč), přičemž v tomto měsíci je vykázána částka 4 542,72 Kč jako kreditní příjem z důvodu převodu dluhu na úvěrový účet, což nepochybně nelze považovat za příjem jen účetní převod dluhu žalovaného, který tak reálně odpovídal zápornému zůstatku ze srpna 2020. Žalobkyně přitom z blíže nejasných důvodů vycházela z disponibilního zůstatku příjmů žalovaného ve výši 22 565 Kč (po odečtení blíže neurčitých výdajů žalovaného 7 772 Kč/měs od jeho příjmů 30 337 Kč). Dle potvrzení o platbě zaslala žalobkyně dne 13. 10. 2020 žalovanému na účet částku 15 000 Kč. Žalobkyně vystavila žalovanému upomínky k zaplacení dluhu, nicméně žalobkyně neprokázala, že by tyto dopisy žalovanému odeslala, což prokázala pouze u předžalobní výzvy. 4. Po skutkové stránce tak soud učinil závěr, že z provedených důkazů nevyplývá uzavření smlouvy mezi žalobkyní a (právě) žalovaným, stejně jako řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Naproti tomu žalobkyně prokázala zaslání platby 15 000 Kč na účet žalovaného. 5. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným nebyla prokazatelně uzavřena tvrzená smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), neboť žalobkyně nedoložila řádně uzavřenou smlouvu s žalovaným. Předložená listina nazvaná Smlouva o zápůjčce neobsahuje podpis žalovaného, přičemž z důkazů předložených žalobkyní nikterak nevyplývá, že by smlouva byla uzavřena konkrétně s žalovaným jiným způsobem, resp. že by vůbec žalovaný měl vůli smlouvu uzavřít. V důsledku neexistence smlouvy tak nevznikla žalovanému ani povinnost platit žalobkyní požadované smluvní poplatky a smluvní pokutu. Žalobkyně kromě toho ani neprokázala řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, takže i v případě platného uzavření smlouvy by taková smlouva byla absolutně neplatná z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému na jeho účet odeslala částku 15 000 Kč. Protože pro přijetí této platby neměl z důvodu absence platně uzavřené smlouvy žalovaný právní důvod, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení, které byl podle § 2991 odst. 1 a násl. o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud na svůj dluh nic neuhradil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 25. 7. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 26. 7. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila již od 21. 12. 2020. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu z výše popsaných důvodů ve výroku II. zamítl. 8. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.