31 C 234/2022-140 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 448 004,94 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] s žalovaným dne 15. 5. 2020 uzavřela úvěrovou smlouvu na základě které poskytla žalovanému částku 394 680 Kč, a dále dne 10. 9. 2020 druhou úvěrovou smlouvu, dle níž poskytla žalovanému dalších 59 210 Kč. Oba úvěry se žalovaný zavázal splatit ve sjednaných měsíčních splátkách, což však řádně a včas neudělal, když před zahájením řízení uhradil na první úvěr pouze 74 369,23 Kč a na druhý 12 126 Kč. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného uvedla žalobkyně, že u obou úvěrů vycházela její právní předchůdkyně z informací uvedených žalovaným v jeho žádostech o úvěry, které ověřila dle jeho výpisů z účtů.. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil, proto soud věc projednal jen za účasti zástupce žalobkyně v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise. Na základě telefonické žádosti žalovaného ze dne 15. 5. 2020 s ním předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] téhož dne uzavřela úvěrovou smlouvu, kterou se zavázala poskytnout žalovanému částku 394 680 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 21. 5. 2029 v měsíčních splátkách po 5 398 Kč Součástí smlouvy byly obchodní podmínky a ceník. Dle výpisu z úvěrového účtu byla částka 394 680 Kč žalovaným vyčerpána dne 15. 5. 2020 a žalovaný na tento dluh dle žalobkyně dosud splatil 74 369,23 Kč. Dle interního dokumentu předchůdkyně žalobkyně bylo při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházeno z telefonické žádosti žalovaného a potvrzení o příjmu zaměstnavatele žalovaného, dle kterého měl příjem 16 976 Kč. Výdaje uvedl nulové, a proto byl aplikován ekonomický model a výdeje byly stanoveny na částku 6 019 Kč, přičemž bylo zjištěno, že v dané době již splácel další úvěr ze stavebního spoření splátkami ve výši 3 879 Kč měsíčně. Žádné negativní informace k platební morálce či dluhům zjištěny nebyly. Na základě písemné žádosti ze dne 10. 9. 2020 uzavřela téhož dne předchůdkyně žalobkyně s žalovaným i druhou úvěrovou smlouvu, podle které mu stejného poskytla částku 59 210 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 21. 12. 2026 v měsíčních splátkách po 1 152 Kč Součástí smlouvy byly obchodní podmínky a ceník. Dle výpisu z úvěrového účtu byla částka 59 210 Kč žalovaným vyčerpána dne 10. 9. 2020 a žalovaný na tento dluh dle žalobkyně dosud splatil 12 126 Kč. Dle interního dokumentu předchůdkyně žalobkyně bylo při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházeno z písemné žádosti žalovaného, dle které měl příjem 20 792 Kč, což bylo ověřeno výpisy z účtu žalovaného u jiné banky. Výdaje žalovaný uvedl opět nulové, a proto byl znovu aplikován ekonomický model a výdaje byly stanoveny na částku 6 248 Kč, přičemž bylo zjištěno, že v dané době již splácel další úvěr ze stavebního spoření splátkami ve výši 3 879 Kč měsíčně a první úvěr od [anonymizována dvě slova] ve výši 5 398 Kč měsíčně. Žádné negativní informace k platební morálce či dluhům zjištěny nebyly. Dle výpisů z účtu žalovaného od měsíců 02-04/2020 a 06-08/2020 jen za nájem žalovanému odcházela z účtu částka 4 203 Kč měsíčně a za elektřinu 1 500 Kč měsíčně. Ze všech výpisů z účtu vyplývá, že odchozí platby žalovaného (výdaje) trvale přesahovaly jeho příjmy, a to byl jeho účet zjevně platebním místem i pro příjem sociálních dávek jiných posuzovaných osob. Oznámením ze dne 31. 10. 2021 žalobkyně po předchozích upomínkách zesplatnila pro prodlení žalovaného celý úvěr ze dne 15. 5. 2020 ke dni 31. 10. 2021. Obdobně tak učinila žalobkyně ve vztahu k úvěru ze dne 10. 9. 2020 oznámením ze dne 1. 12. 2021 k témuž dni. Po postoupení pohledávek z obou úvěru na základě smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, které bylo žalovaného oznámeno dopisem ze dne 15. 2. 2022, vyzývala žalobkyně žalovaného k plnění předžalobní výzvou ze dne 18. 5. 2022, odeslanou 19. 5. 2022. 3. Po skutkové stránce tak lze shrnout, že žalobkyně na základě obou uzavřených úvěrových smluv poskytla žalovanému částky 394 680 Kč a 59 210 Kč, na které žalovaný celkem splatil 86 495,23 Kč, přičemž žalobkyně před uzavřením úvěrových smluv podrobněji nezkoumala či správně nevyhodnotila především výdaje žalovaného. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice došlo k uzavření dvou smluv o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by její předchůdkyně u obou úvěrů řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť už jen z pohybů na účtu žalovaného bylo zřejmé, že se žalovaný výdajově postupně propadá hlouběji do stále vyššího zadlužení, nehledě na to, že z výpisů bylo možno výdaje vyhodnotit adresněji, než aplikovaným ekonomickým modelem, který byl v případě žalovaného zcela odtržen od jeho reálií, neboť jen jeho zjistitelné výdaje za nájem a platby za elektřinu (bez dalších osobních nákladů za jídlo, drogerii, oblečení a další základní potřeby) přesahovaly výdaje dle modelu. Z uvedeného vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného komplexně a také bez dalšího nedostatečně vyhodnotila i výpisy z účtu žalovaného, které měla k dispozici. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřené smlouvy o úvěru tak byly od počátku neplatné a žalovaný tak nebyl zavázán k plnění sjednaných povinností v úvěrových smlouvách. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byly poskytnuty částky 394 680 Kč a 59 210 Kč, o které se žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť obdržel plnění z neplatných právních důvodů ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Jelikož žalovaný dosud uhradil částku 86 495,23 Kč, nadále žalobkyni dluží částku 367 394,77 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 14. 12. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 15. 12. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 367 394,77 Kč s příslušenstvím vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu s odkazem na shora uvedené ve výroku II. zamítnul. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 25 458 Kč (po zaokrouhlení), která představuje 35 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 67,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,5 % z celého předmětu řízení vč. kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí) 72 737 Kč. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 22 401 Kč a z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 448 004,94 Kč sestávající z částky 10 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t (příprava a převzetí, předžalobní výzva, sepis žaloby a účast na jednání) včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za 21 % ve výši 8 736 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že doplňující písemné vyjádření žalobkyně ze dne 21. 12. 2022 nepovažoval za účelně vynaložený náklad řízení, neboť tvrzení v nich obsažená mohla a měla být uvedena již v žalobě, stejně jako mohly být k prvnímu jednání doloženy i veškeré důkazy k jejich prokázání.