31 C 258/2022-91 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 72 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným dne 4. 12. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 72 000 Kč, jež se žalovaný zavázal splatit v dohodnutých splátkách včetně sjednaného poplatku 20 % z čerpané jistiny úvěru (celkem 14 400 Kč a dále 20 % úroku z úvěru, eventuálně 8 % úroku po případném zesplatnění celého úvěru, které žalobkyně vyčíslila na celkovou částku 54 115, a posledním nárokem žalobkyně jsou náklady za mimosoudní vymáhání v celkové výši 363 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni uhradil částku 51 668 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci se dne 30. 1. 2023 konalo ústní jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejích nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, z nichž zjistil následující skutečnosti: Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] ze dne 4. 12. 2020, podle které bylo žalovanému umožněno čerpat finanční prostředky až do výše limitu 50 000 Kč. Dle výpisů k revolvingovému úvěru a žalobkyní předložených výpisů z účtu od 4. 12. 2020 do 16. 7. 2021 zaslala na účet žalovaného (vlastnictví účtu potvrzeno zprávou [právnická osoba] ze dne 3. 1. 2023) celkově 67 200 Kč, ze kterých žalovaný splatil celkem 51 668 Kč. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti vycházela z elektronické žádosti žalovaného o úvěr, kde uvedl příjem 25 000 Kč měsíčně a celkové náklady 15 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace. Příjem byl doložen výplatní páskou, nicméně dalšího k úvěruschopnosti, zejm. k výdajům a dalším závazkům žalovaného doloženo nebylo Uzavření předchozí smlouvy o uživatelském účtu nebylo žalobkyní prokázáno, neboť tuto smlouvu na rozdíl od úvěrové smlouvy žalovaný nepodepsal. Dopisem ze dne 10. 1. 2022 odeslaným dle podacího archu téhož dne právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku. Z úvěrových podmínek, rámcových pojistných smluv a pojistných podmínek soud žádné relevantní skutečnosti nezjistil. 4. Po skutkové stránce tak lze uzavřít, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena revolvingová úvěrová smlouva, podle které poskytla žalobkyně žalovanému celkovou částku 67 200 Kč, na kterou žalovaný dosud splatil 51 668 Kč. Soud nemá za prokázané, zda a jakým konkrétním způsobem žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalovaného, zejm. jeho výdaje a další závazky a z jakých konkrétních podkladů při tom vycházela, co z nich zjistila a jak zjištěné údaje pro účely zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet vyhodnotila. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť doložila jen doklady o příjmu žalovaného, bez doložených výdajů a závazků, ačkoliv si mohla za tímto účelem od žalovaného vyžádat např. bankovní výpisy z účtu, na který mu ostatně posílala čerpané peníze, nebo nájemní smlouvu s evidenčním listem, výpisy z registrů klientských informací (NRKI a BRKI) apod., z nichž by situace žalovaného byla zjistitelná. Není proto zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru tak je od počátku neplatná a žalovaný není povinen podle ní plnit sjednané závazky, zejména platit úroky, poplatky a smluvní pokuty. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 67 200 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť se jedná o plnění z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Na tuto částku i podle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud uhradil 51 668 Kč, takže nadále z tohoto důvodu dluží žalobkyni částku 15 532 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 9. 1. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 10. 1. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 15 532 Kč s příslušenstvím vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu ve výroku II. zamítl. 8. Přestože byl žalovaný ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.