31 C 303/2023-63 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 93 238,27 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným dne 23. 6. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému dne 20. 8. 2020 částku 148 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách po 4 022 Kč, což však řádně a včas nesplnil, a proto žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 11. 5. 2023. Žalovaný před podáním žaloby splatil celkově částku 130 160 Kč. 2. Žalovaný při jednání soudu dne 4. 12. 2023, ze kterého se žalobkyně omluvila, k věci uvedl, že si úvěr od žalobkyně skutečně bral s tím, že část úvěru ve výši 97 674 Kč byla použita na úhradu jeho předchozího úvěru u žalobkyně a zbývající část 50 326 Kč mu byla vyplacena složenkou, kterou si vyzvedl na poště. V době uzavření úvěru byl zaměstnán ve [anonymizováno] v [obec] s příjmem 15 000 Kč měsíčně, který mu byl zasílán na jeho bankovní účet u [anonymizováno]. Nevybavil si, že by výpisy z účtu po něm někdo požadoval. Své výdaje, které po něm žalobkyně požadovala dokládal, ale již si přesně nepamatuje, co konkrétně. V dané době jeho výdaje sestávaly z částky cca 6 – 7 000 Kč měsíčně na bydlení v družstevním bytě a dále 500 Kč na mobilní paušál. Kromě toho ještě splácel první úvěr u žalobkyně, který byl uhrazen z částí úvěru v této věci, ale již si přesně nepamatoval, jaká byla výše splátky. Rozhodnutí ponechal na úvaze soud, přičemž pro případ uložení nějaké povinnosti platit zároveň požádal o povolení splátek ve výši 1 500 Kč měsíčně s tím, že je již delší dobu bez práce a skončila mu i podpora, takže si bude muset požádat o nějaké sociální dávky. 3. Na základě nesporných tvrzení a z provedených listinných důkazů založených ve spise soud zjistil následující skutečnosti: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 6. 2020 uzavřena úvěrová smlouva, podle které žalobkyně poskytla žalovanému částku 148 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal včetně úroku 17,75 % ročně splatit v měsíčních splátkách po 4 022 Kč. Ve smlouvě je uveden příjem žalovaného ve výši 15 600 Kč s tím, že bydlel v družstevním bytě. Příjem byl doložen potvrzení m o příjmu a výplatními páskami. Výdaje žalovaného nebyly konkrétně tvrzeny ani doloženy. Dle přehledu splátek žalovaný celkem splatil částku 130 160 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 11. 5. 2023, odeslaným 12. 5. 2023, zesplatnila celý dluh žalovaného. Dopisem ze dne 1. 6. 2023 odeslaným dle podacího archu dne 2. 6. 2023 právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku. S ohledem na výše popsaná skutková zjištění neučinil soud z ostatních provedených důkazů žádná relevantní zjištění. 4. Po skutkové stránce tak lze uzavřít, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 6. 2020 uzavřena úvěrová smlouva, podle které poskytla žalobkyně žalovanému částku 148 000 Kč, na kterou žalovaný dosud splatil 130 160 Kč. Soud nemá za prokázané, jakým konkrétním způsobem žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalovaného, zejména jeho výdaje, když jen za bydlení v družstevním bytě vynakládal mezi 6 a 7 tisíci měsíčně. Není tak zřejmé z jakých konkrétních podkladů žalobkyně vycházela při závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o výdajích žalovaného, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalovaný byl přitom majitelem účtu, z jehož výpisů mohla (a měla) žalobkyně výdaje žalovaného ověřit, přičemž na stejný účet byl posuzovaný úvěr žalobkyní i vyplácen. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu také nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uzavřená smlouva o úvěru tak byla od počátku neplatná a žalovaný není povinen podle ní plnit sjednané závazky (platit úroky, poplatky, smluvní pokutu atd.). Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 148 000 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť se jedná o plnění z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Na tuto částku žalovaný dosud (před podáním žaloby) uhradil 130 160 Kč, takže nadále z tohoto důvodu dluží žalobkyni částku 17 840 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 20. 11. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 21. 11. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 17 840 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl. Soud žalovanému k jeho žádosti povolil splátky ve výši 1 500 Kč měsíčně, které lze s ohledem na výši žalované pohledávky považovat ještě za přiměřené, neboť k zaplacení dluhu by mělo dojít cca do 12-13 měsíců, a to navíc pod ztrátou výhody splátek v případě neuhrazení byť jediné splátky. 8. Přestože byl žalovaný ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, případné náhrady se výslovně vzdal, soud proto ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.