31 C 33/2023-50 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 374 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne 29. 1. 2020 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku splatit spolu s poplatkem ve výši 9 554 Kč (součet kapitalizovaných úroků 3 103 Kč a odměny za zpracování a další péči o zákazníka 4 891 Kč a pojistného) prostřednictvím 52 týdenních splátek po 377 Kč. Žalovaný dosud uhradil splátky v celkové výši 1 700 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 17. 7. 2023, ke kterému se žalovaný nedostavil, a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v jeho nepřítomnosti. 4. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 1. 2020, [číslo] předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 52 týdenních splátek po 377 Kč spolu s poplatkem ve výši 9 554 Kč. V zákaznické kartě ze dne 29. 1. 2020 žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, má 2 vyživovací povinnosti a je zaměstnán jako skladník s čistým příjmem ve výši 11 393 Kč a dalšími (blíže nespecifikovanými) čistými příjmy domácnosti 21 000 měsíčně a odhadovanými (rovněž nespecifikovanými) výdaji ve výši 6 000 Kč měsíčně. Příjem byl doložen výplatními páskami žalovaného, výdaje žalovaného a jeho případné další závazky doloženy nebyly. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022. Dopisem ze dne 6. 6. 2022 (odeslaným dle podacího lístku dne 7. 6. 2022) zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření uhradil dosud žalovaný na svůj dluh částku 1 700 Kč. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce dne 29. 1. 2020 poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 1 700 Kč. Žalobkyně neprokázala komplexní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany její předchůdkyně. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, protože nedostatečným způsobem zkoumala příjmy i výdaje (včetně závazků) žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně sice ověřila jeho příjmy ze zaměstnání, nicméně žádným způsobem nezkoumala a neověřovala pravidelné výdaje žalovaného ani neověřovala výši jeho případných dalších závazků, když se spokojila pouze s jeho prohlášením, že jeho odhadované výdaje činí 6 000 Kč měsíčně, což při dvou vyživovacích povinnostech a nájemním bydlení zjevně není částka odpovídající realitě, přičemž výdaje nebyly ničím doloženy (např. nájemní smlouvu, evidenční listem, SIPO, bankovními výpisy, lustracemi v registrech BRKI, NRKI apod.). Přitom všechny doklady k úvěruschopnosti je poskytovatel úvěru povinen uchovávat po dobu 5 let. Úvěruschopnost žalovaného tak nebyla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu dále nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 10 000 Kč, ze které žalovaný vrátil částku 1 700 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 8 300 Kč žalovaný vzniklé bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. nevydal. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 21. 6. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 22. 6. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 8 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu ve výroku II. rozsudku z výše uvedených důvodů zamítl. 10. Přestože měl žalovaný (po kapitalizaci celého předmětu řízení ke dni rozhodnutí, tj. včetně veškerého příslušenství) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.