31 C 340/2022-45 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalované zaplacení částky 15 494 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) dne 15. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 7 994 Kč (součet kapitalizovaných úroků 3 103 Kč a odměny za zpracování a další péči o zákazníka 4 891 Kč) prostřednictvím 52 týdenních splátek po 347 Kč, což žalovaná nesplnila, neboť celkově uhradila jen 2 500 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 27. 3. 2023, ke kterému se žalovaná nedostavila, a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v její nepřítomnosti. 4. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 15. 1. 2020 [číslo] předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit prostřednictvím 52 týdenních splátek po 347 Kč spolu s poplatkem ve výši 7 994 Kč. V zákaznické kartě ze dne 15. 1. 2020 žalovaná uvedla, že bydlí s rodiči, má základní vzdělání, vyživuje jedno dítě a je na mateřské dovolené s pravidelným měsíčním čistým příjem žalované 8 100 Kč. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 38 116 Kč, nicméně není zřejmé, kdo je jejich příjemcem a z čeho by měly plynout. Výdaje žalované byly bez další specifikace odhadnuty na 6 000 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022 (odeslaného dle podacího lístku dne 24. 2. 2022). Dopisem ze dne 6. 6. 2022 (odeslaným dle podacího lístku dne 7. 6. 2022) zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření žalovaná uhradila celkově částku 2 500 Kč. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru dne 15. 1. 2020 poskytla žalované částku 10 000 Kč, ze které žalovaná dosud vrátila 2 500 Kč. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala příjmy i výdaje žalované. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalované o tom, že příjmy její domácnosti sestávají z příjmu žalované ze sociálních dávek 8 100 Kč a dalšího – nijak blíže specifikovaného – příjmu 46 216 Kč, tuto skutečnost měla ověřit z bankovních výpisů, které nicméně jako důkaz nepředložila. Není jasné, odkud měl pocházet další příjem domácnosti žalované a jak jeho existenci a výši předchůdkyně žalobkyně ověřovala. Vedle toho předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala pravidelné výdaje žalované, spokojila se pouze s odhadem výdajů ve výši 6 000 Kč, aniž by tyto výdaje zkoumala či ověřila. Minimálně výdaje na bydlení přitom mohla předchůdkyně žalobkyně ověřit z nájemní smlouvy, evidenčním listem, výpisem plateb za energie apod. Úvěruschopnost žalované tak nebyla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byla v hotovosti vyplacena částka 10 000 Kč, ze které žalovaná vrátila jen 2 500 Kč, takže ve výši 7 500 Kč vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 1. 3. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 2. 3. 2023, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 7 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 11. Přestože měla žalovaná převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila a ze spisu nevyplývá, že by jí dosud nějaké vznikly.