31 C 96/2023-78 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 30 921,06 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 21. 2. 2019 s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Poskytnutý úvěr spolu s úroky se žalovaný zavázal splatit ve sjednaných splátkách, což však žalovaný řádně a včas neučinil, neboť celkově uhradil splátky jen ve výši 48 421,91 Kč. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila k 25. 5. 2022. Druhým žalovaným titulem je nárok žalobkyně na zaplacení přečerpaného povoleného debetu dle smlouvy o bankovních službách k účtu žalovaného, který neoprávněně přečerpal do záporné výše – 3 429,53 Kč a který následně již se sjednanými úroky nesplatil. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací, které si sama zjišťuje ze zdrojů nezávislých na žalovaném, zejména z bankovních, nebankovních a ostatních registrů, z žalovaným potvrzených příjmů a výdajů. Kromě toho zastává názor, že i kdyby úvěruschopnost řádně neposoudila, je takové jednání stiženou pouze relativní neplatností. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci se konalo ústní jednání dne 23. 8. 2023, k němuž se žalovaný nedostavil a žalobkyně se omluvila, a proto soud věc projednal v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů. 4. Na základě žádosti žalovaného ze dne 13. 2. 2019 uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 20. 2. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, úvěrové podmínky a sazebník. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč s úrokovou sazbou 11,50 % ročně s tím, že žalovaný jej měl splatit v měsíčních splátkách po 1 813 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl příjem 25 000 Kč měsíčně s tím, že jeho výdaje na nájemní bydlení činí 7 000 Kč, jiné výdaje uvedeny nebyly. Totožné údaje pak byly uvedeny i v návrhu na poskytnutí úvěru, kde byly vyznačeny i negativní výsledky z provedených lustrací v bankovních a nebankovních registrech klientských informací. Výše příjmu žalovaného na pozici skladníka byla doložena potvrzením zaměstnavatele. Podle výpisu z účtu žalovaného byla částka 60 000 Kč z čerpaného úvěru na účet žalovaného připsána dne 20. 2. 2019, přičemž počáteční zůstatek na účtu žalovaného byl nulový. Dle historického výpisu z úvěrového účtu byly na úvěr provedeny splátky v celkové výši 48 421,91 Kč. Dopisem ze dne 6. 4. 2022 žalobkyně celý dluh žalovaného zesplatnila. Smlouvou o bankovních službách ze dne 21. 2. 2019 a smlouvou o povoleném debetu ze dne 21. 2. 2019 bylo žalovanému umožněno čerpat prostředky z jeho běžného účtu do záporného debetního zůstatku až do (úvěrového) limitu 3 000 Kč. S ohledem na časovou souvislost se spotřebitelským úvěrem je třeba pro účely zkoumání úvěruschopnosti vycházet souhrnně z obou úvěrů, přičemž žalobkyně nedoložila, zda a případně jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného k povolenému debetu, který je rovněž spotřebitelským úvěrem. Žalovaný z debetu vyčerpal částku 3 429,53 Kč, kterou již nesplatil, a proto žalobkyně od smlouvy o bankovních službách odstoupila a účet zrušila. Dopisem ze dne 12. 7. 2022 právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku. S ohledem na uvedená skutková zjištění, která poskytují dostačují podklad pro rozhodnutí soudu, nebyla z dalších provedených důkazů učiněna žádná další relevantní skutková zjištění. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně uzavřela dne 20. 2. 2019 s žalovaným úvěrovou smlouvu, dle které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 60 000 Kč, na který žalovaný dosud zaplatil splátky v celkové výši 48 421,91 Kč. Kromě toho žalovaný vyčerpal ze svého běžného účtu prostředky do záporného debetního zůstatku ve výši 3 429,53 Kč. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byly uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 60 000 Kč a dále umožnila čerpat finance na běžném účtu až do (debetního) limitu 3 000 Kč, nicméně tyto smlouvy byly od počátku absolutně neplatné, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnuté úvěry, neboť prokázala pouze příjem žalovaného, nikoliv však jeho výdaje včetně závazků. Deklarovaná částka 7 000 Kč na bydlení nebyla nijak doložena, přičemž je vyloučené, aby žalovaný neměl i jiné výdaje. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Ať už žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, či je vůbec nevyžadovala, v každém případě neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalované byla poskytnuta částka 60 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 48 421,91 Kč, a proto mu s ohledem na neplatnost smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) ve výši 11 578,09 Kč, ke které je třeba připočítat nesplacený debet, který žalovaný vyčerpal z účtu ve výši 3 429,53 Kč, takže celková výše bezdůvodného obohacení nadále činí 15 007,62 Kč, které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 24. 7. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 25. 7. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 15 007,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve