8 C 15/2023-58 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 25 279,45 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne 4.1.2019 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas, došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 22.4.2019 k zesplatnění dluhu jako celku, který v dané chvíli činil 110 099,60 Kč s příslušenstvím. Žalovaný se ve smlouvě zavázal pro případ prodlení s nezaplacením uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobce jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobce iniciováno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově č.j. 23 C 322/2019 - 60 ze dne 26.11.2020. Zde bylo mj. rozhodnuto, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. smlouvy, tedy částky ve výši 998,00 Kč a 18 722,55 Kč. Částka ve výši 18 722,55 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 110 099,60 Kč, a to za období prodlení do 5.11.2019, čímž bylo žalobci v otázce smluvní pokuty zcela vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po zmíněném datu a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty i za následující období. Žalobce požaduje tuto pokutu z částky 95 534,82 Kč za dobu od 6.11.2019 do 8.7.2022. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Při jednání soudu dne 24.2.2023, k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil, byl žalobce poučen soudem dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o.s.ř.“), že v zájmu svého úspěchu ve věci je třeba doplnit tvrzení a prokázat, že se žalobce dostatečným způsobem zabýval schopností žalovaného splácet úvěr před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, jinak se vystavuje riziku neúspěchu ve věci. 4. V doplnění ze dne 21.3.2023 žalobce uvedl, že se schopností žalovaného splácet předmětný úvěr řádně zabýval. Žalobce takto z dokladů o příjmu a pracovní smlouvy zjistil, že žalovaný měl příjem 20 000 Kč čistého měsíčně, jeho náklady činily 4 910 Kč měsíčně a zbývalo mu tedy ke splácení či jinému užití rozdíl v obou částkách. Žalovaný byl lustrován v registrech NRKI a SOLUS. Dále žalobce na základě těchto vstupních údajů provedl tzv. interní scoring klienta, z nějž vyplynulo, že žalovaný je úvěruschopný. Ze šetření dále vyplynulo, že žalovaný nebyl v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu, která by byla soudně vymáhána, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a obchodník jednající s žalovaným úvěr doporučil ke schválení. Pokud žalovaný neuvedl žádné další výdaje, žalobce neměl důvod se domnívat, že těmito je životní minimum stanovené zákonem na 3 410 Kč, a které je zákonem definováno jako částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tedy částkou postačující k obživě a nikoli k přežití (tedy na rozdíl od existenčního minima). Další výdaje tedy byl povinen uvést žalovaný, pokud tyto zkreslil, porušil § 6 občanského zákoníku, dle nějž nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, přičemž takové jednání by mohlo mít i trestněprávní rovinu. Žalovaný také v prohlášení klientů mj. podepsal, že všechny jím uváděné informace jsou pravdivé. Žalobce nemá objektivní možnost si informace o výdajích sdělených klientem ověřit. Je tedy zřejmé, že žalobce dostál své povinnosti vyplývající ze zákona, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Nelze klást k tíži žalobce případné lehkomyslné chování žalovaného. Dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde tento uzavřel, že„ soudy měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“, což bylo v tomto případě nepochybně prokázáno. Pokud pak žalovaný uváděl, že na bydlení vynaloží 1 500 Kč, je třeba z takové částky s odkazem na výše uvedené vycházet. Je pak otázkou, kam až by tedy zkoumání ze strany poskytovatele mělo v takovém případě zajít. Má mít k dispozici i prohlášení spolubydlících či nájemní smlouvy, pokud by pak věřil prohlášení spolubydlících, proč jej vůbec požadovat, když již samotný klient by měl uvést pravdivé informace. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 také shledal, že nelze po poskytovatelích úvěrů požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou s tím, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (klient - žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. 5. Z jednání soudu dne 4.4.2023 se žalobce omluvil a žalovaný se opět bez omluvy nedostavil. 6. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 4.1.2019 včetně prohlášení klienta a formuláře o informacích o úvěru, vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 90 000 Kč (hrazených bezhotovostně), které se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednaným úrokem v 24 měsíčních splátkách po 8 242 Kč Smlouva obsahuje závazek žalovaného v případě prodlení hradit smluvní pokutu, jak je shora uvedeno (čl. 6 smlouvy). 7. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že tato byla v den uzavření smlouvy podepsána oběma stranami sporu. Byly zde zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 20 000 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 3 410 Kč, výdaje na bydlení 1 500 Kč, ostatní náklady pak 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný žije u rodičů a je svobodný. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaný tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný nebyl v daném případě zařazen do žádné kategorie, neboť je v registru příliš nový. Dále žalobce doložil pracovní smlouvu uzavřenou žalovaným jako zaměstnancem se třetí osobou na dobu určitou do 30.9.2019. K těmto dále žalobce doložil výplatní pásky žalovaného za období listopadu a prosince 2018, z nichž vyplynula výplata mzdy ve výši 22 457 Kč, resp. 19 960 Kč. Z fragmentu výpisu z bankovního účtu žalovaného vyplynulo, že tyto částky mzdy byly připsány v daných obdobích na jeho účet. Dále žalobce doložil kopii občanského průkazu žalovaného. 8. Z oznámení ze dne 22.4.2019 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že zesplatňuje předmětný úvěr a vyzval jej k zaplacení jistiny a úroků ve výši 111 497 Kč. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána. 9. Z rozsudku zdejšího soudu č.j. 23 C 322/2019-60 ze dne 26.11.2020 vyplynulo, že tímto bylo žalobci proti totožnému žalovanému vyhověno ohledně několika nároků ze shora uvedené smlouvy včetně smluvní pokuty. Rozsudek neobsahuje hodnocení důkazů, jedná se o tzv. rozsudek pro zmeškání. 10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována. Žalovaný neplnil řádně povinnosti ze smlouvy. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS a provedl hodnocení v registru NKRI, opatřil si doklady o příjmech žalovaného. Žalobce doručil, resp. odeslal, žalovanému předžalobní výzvu. 11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost