31 C 276/2023-47 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalované zaplacení částky 37 516 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) dne 21. 10. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované v hotovosti částku 27 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splatit spolu s poplatkem ve výši 31 052 Kč (součet kapitalizovaných úroků 17 041 Kč, odměny za zpracování a za další péči o zákazníka ve výši 14 011 Kč) prostřednictvím 30 měsíčních splátek po 1 936 Kč, což žalovaná nesplnila, neboť dosud celkově uhradila jen 18 636 Kč. 2. Žalovaná se k věci uvedla, že smlouvu s [anonymizováno] uzavírala a i podle ní obdržela v hotovosti částku 27 000 Kč, ze které dosud splatila částku 18 636 Kč, kterou správně žalobkyně uvedla. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce skutečně pracovala jako operátorka výroby u [právnická osoba], s. r. o., s čistým měsíčním příjmem cca 15 000 Kč, jak uvedla žalobkyně. V dané době byla samoživitelkou s jedním osmiletým dítětem a žila s ním podnájmu, za který měsíčně včetně energií celkově platila asi 12 000 Kč. Zástupkyně [anonymizováno] se jí před podpisem smlouvy na konkrétní výdaje neptala ani po ní nepožadovala žádné doklady, přestože měla podepsanou podnájemní smlouvu a i smlouvy s dodavateli energií. Zástupkyni [anonymizováno] také sdělila, že má dětský účet vedený na svého syna, na který jí je vyplácena výplata ze zaměstnání, nicméně žádné výpisy z tohoto účtu po ní nikdo nepožadoval. Kromě nákladů na bydlení žalovaná odhadla své další výdaje na živobytí v průměru na 6 000 Kč měsíčně a dále splácela [anonymizováno] i dřívější zápůjčku částkou 915 Kč měsíčně. S penězi občas nevycházela, a proto jí pomáhala matka. Žalovaná dále požádala soud o povolení splácet uložené povinnosti po 500 Kč měsíčně, neboť si vyšší splátky jako samoživitelka se dvěma nezletilými dětmi v současné době nemůže dovolit, přičemž je na rodičovské dovolené a zároveň pobírá příspěvky na bydlení a hmotnou nouzi, což v souhrnu činí 18 000 Kč. Kromě toho dostává výživné na mladšího syna 1 000 Kč měsíčně, pro sebe 500 Kč měsíčně a na staršího nepravidelně 1 300 Kč měsíčně. 3. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 10. 2019 předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 27 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit prostřednictvím 30 měsíčních splátek po 1 936 Kč spolu s poplatkem ve výši 31 052 Kč. V zákaznické kartě ze dne 21. 10. 2019 žalovaná uvedla, že žije v nájmu, má 1 vyživovací povinnost a měsíční příjem 14 781 Kč a další blíže neurčené ostatní příjmy ve výši 610 Kč. Výdaje žalované s jednou vyživovací povinností byly bez další specifikace odhadnuty na 4 000 Kč měsíčně, kromě kterých ještě splácela [anonymizováno] starší závazek částkou 915 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 (odeslaného dle podacího lístku dne 13. 1. 2023). Dopisem ze dne 1. 6. 2023 (odeslaným dle podacího lístku dne 1. 6. 2023) zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření žalovaná uhradila celkově částku 18 636 Kč. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce dne 21. 10. 2019 poskytla žalované částku 27 000 Kč, ze které žalovaná dosud vrátila 18 636 Kč. 5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 27 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku, protože nedostatečným způsobem zkoumala a ověřovala zejména výdaje žalované. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalované o tom, že výdaje činí 4 000 Kč měsíčně, aniž by tyto výdaje zkoumala či ověřila, přičemž tato částka není s ohledem na vyživovací povinnost žalované a nájemnímu bydlení příliš reálná, přičemž žalovaná disponovala doklady o výdajích, které však po ní nikdo nepožadoval. Úvěruschopnost žalované tak nebyla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu dále i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byla v hotovosti vyplacena částka 27 000 Kč, ze které žalovaná vrátila jen 18 636 Kč, takže ve výši 8 364 Kč vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 9. 1. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 10. 1. 2024, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 8 364 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl. 9. Přestože měla žalovaná převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila, resp. se případné náhrady výslovně vzdala.