32 C 184/2021 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení jednak částky 16 475 Kč s příslušenstvím, jednak částky 18 051 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 21. 8. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [příjmení] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] se žalovanou smlouvu o půjčce č. 182313, na základě které poskytla žalované částku ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaná se předmět zápůjčky spolu se sjednanými poplatky a příslušenstvím zavázala vrátit v 58 týdenních splátkách do 1. 10. 2017. Žalovaná však uhradila pouze částku ve výši 4 695 Kč, ve zbytku žalovaná svůj závazek ze smlouvy o zápůjčce neplní. Dále, dne 23. 5. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [příjmení] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) se žalovanou smlouvu o půjčce č. 234932, na základě které poskytla žalované částku ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaná se předmět zápůjčky spolu se sjednanými poplatky a příslušenstvím zavázala vrátit v 58 týdenních splátkách do 3. 7. 2017. Žalovaná však uhradila pouze částku ve výši 8 455 Kč, ve zbytku žalovaná svůj závazek ze smlouvy o zápůjčce neplní. Obě pohledávky následně přešly v důsledku fúze na společnost [právnická osoba], nyní [právnická osoba], [IČO], která je smlouvou o postoupení pohledávky převedla na žalobkyni. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Z listiny nazvané„ Smlouva o půjčce“ č. 182313 datované dnem 21. 8. 2016 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně předala žalované uvedeného dne částku 12 000 Kč při podpisu smlouvy v hotovosti a žalovaná se zavázala vrátit ji spolu s úrokem ve výši 1 680 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 400 Kč a poplatkem za hotovostní splácení ve výši 4 800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách ve výši 365 Kč, se splatností první splátky 7. den od uzavření smlouvy. 4. Z listiny nazvané„ Smlouva o půjčce“ č. 234932 datované dnem 23. 5.2016 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně předala žalovanému uvedeného dne částku 15 000 Kč při podpisu smlouvy v hotovosti a žalovaná se zavázala vrátit ji spolu s úrokem ve výši 2 100 Kč, administrativním poplatkem ve výši 3 000 Kč a poplatkem hotovostní splácení ve výši 6 000 Kč, a to v 58 měsíčních splátkách ve výši 457 Kč se splatností první splátky 7. den od uzavření smlouvy. 5. Z listiny nazvané jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ datované dne 15. 1. 2021 a přílohy č. 1 k této smlouvě soud zjistil, že se společnost [právnická osoba], [IČO] a žalobkyně dohodly na postoupení pohledávky z titulu smluv o zápůjčce č. 182313 a č. 234932, kterou má právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou. 6. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že společnost [právnická osoba], [IČO] zanikla fúzí se společností [právnická osoba], [IČO]. 7. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021 odeslanou dne podacího lístku dne 14. 5. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu s upozorněním, že jinak se bude splnění svého nároku domáhat soudní cestou. 8. Z karty zákazníka ze dne 21. 8. 2016 soud nemohl čerpat žádné skutkové zjištění ohledně dotazu právní předchůdkyně žalobkyně na žalovanou ohledně jejího zaměstnání a příjmu, neboť karta je v tomto případě neurčitá – je v něm jednak uvedeno, že žalovaná je zaměstnána na hlavní pracovní poměr a současně je v domácnosti, dále je uvedeno, že zaměstnání žalované nebylo ověřeno z důvodu víkendu a dále, že zaměstnání bylo ověřeno dne 21. 8. 2016, dále je zde uveden jediný příjem ve výši 12 731 Kč jakožto„ ostatní sociální dávka“, přičemž tento příjem měl být ověřen z výměru podpory/důchodu, ačkoli není uvedeno, že by žalovaná byla v důchodu či nezaměstnaná. S ohledem na rozporuplné údaje uvedené v kartě zákazníka tak soud nepovažuje tento listinný důkaz za hodnověrný a nemohl jej tak zohlednit při dokazování. 9. Z karty zákazníka ze dne 21. 8. 2016 soud zjistil, že dotazu právní předchůdkyně žalobkyně se dotazovala žalované ohledně jejího zaměstnání a příjmu, přičemž žalovaní sdělila, že je v domácnosti, pobírá sociální dávky ve výši 11 731 a má měsíční výdaje 3 700 Kč nájemné, telefon, jídlo, léky, doprava a oblečení ve výši 4 500 Kč a ostatní náklady ve výši 300 Kč, tyto informace žalobkyně ověřila z nájemní smlouvy, SIPO, výměru sociální dávky a ze složenek sociálky. 10. Po provedeném dokazování má soud za zjištěný tento skutkový stav: 11. Právní předchůdkyně žalobkyně předala žalované celkem v souhrnu částku ve výši 17 000 Kč a žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit spolu se sjednaným úrokem a poplatky, přičemž žalovaná nejednala jako podnikatelka. Před předáním částky 15 000 Kč právní zástupkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z žalovaným sdělených údajů, které ověřila z nájemní smlouvy, SIPO, výměru sociální dávky a ze složenek sociálky. Žalovaná vrátila v souhrnu částku ve výši 13 150 Kč. Právní předchůdkyně následně zanikla fúzí sloučením, kdy nástupnická společnost se následně dohodla se žalobkyní na převodu pohledávky za žalovanou, která i přes výzvu žalobkyně zbylou část dluhu neuhradila. Před předáním částky 12 000 Kč pak v řízení nebylo prokázáno, že by se právní předchůdkyně žalobkyně dotazovala žalované na příjmy a výdaje. 12. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 13. Uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o zápůjčce dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), neboť právní předchůdkyně žalobkyně zapůjčila žalované peníze jakožto věci stejného druhu a žalovaná se zavázala zapůjčené peníze jakožto věci stejného druhu vrátit. Jelikož smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. 15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o.z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. 16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované před předáním tak, že si vyžádala od žalované tvrzení ohledně jeho příjmů a rovněž o jeho výdajích, a to před poskytnutí částky 15 000