32 C 87/2022-27 — Okresní soud v Děčíně

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu nevráceného úvěru na základě žádosti žalované č. 168612, který žalobkyně poskytla dne 14. 2. 2019 ve výši 1 000 Kč. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně dne 14. 2. 2019 vyplatila žalované na účet částku 1 000 Kč, žalovaná uvedenou částku žalobkyni nevrátila ani přes výzvu k plnění odeslanou dne 17. 5. 2021. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, a to ani rámcová, ani dílčí, respektive že žalovaná projevila vůli uzavřít úvěrovou smlouvu. Na předložené smlouvě absentuje vlastnoruční nebo uznávaný či kvalifikovaný elektronický podpis žalované. V závěru smlouvy je sice strojově uvedeno jméno žalované, kdy tento text lze považovat za prostý elektronický podpis, prostý elektronický podpis ale nesplňuje autentizační funkci podpisu, neboť z něj nelze bez důvodných pochybností dovodit identitu jednající osoby. Neuplatní se tedy domněnka pravosti a správnosti podepsané listiny dle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“) a je tedy na žalobkyni, aby pravost a správnost této listiny prokázala, tedy aby dle znění smlouvy prokázala, že smlouva byla skutečně žalovanou odsouhlasena, tedy, že žalovaná jednak uhradila žalobkyni částku 1 Kč za účelem ověření totožnosti, jakož i skutečnost, že přes internetový portál žalobkyně žalovaná učinila žádost o úvěr ve výši 1 000 Kč. Samotný text obou předložených smluv tyto skutečnosti nikterak neprokazuje a žalobkyně jiné důkazy na podporu svých tvrzení neoznačila. Žalobkyně nemohla být poučena podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), o tom, že neunáší důkazní břemeno, neboť uvedené poučení soud sděluje účastníkům zásadně ústně při jednání. Jelikož se žalobkyně jednání nezúčastnila, připravila se o možnost být poučena o nutnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Soud se rovněž zabýval tím, zda částečné zamítnutí žaloby nebude pro žalobkyni překvapivé, když byl dříve ve věci vydán platební rozkaz, který byl následně zrušen pro nemožnost jej doručit žalovanému, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Platební rozkaz byl totiž vydán jen na základě tvrzení žalobkyně (§ 172 odst. 1 o.s.ř.), proto po jeho vydání mohla mít žalobkyně legitimní očekávání, že unáší břemeno tvrzení, vydání platebního rozkazu ale z podstaty věci nemohlo v žalobkyni vzbudit očekávání, že unáší i důkazní břemeno. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, jako bezdůvodné obohacení, když v řízení nebyl prokázán žádný právní důvod předání částky 1 000 Kč. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, když uvedenou částku co do výše 1 000 Kč nevrátila, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně. Z tohoto důvodu soud přiznal žalobkyni pouze částku 1 000 Kč a zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od třetího dne následujícího po dni, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění (§ 573 o.z.), neboť od tohoto dne je žalovaná v prodlení, přičemž ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal náhradu žádnému z účastníků, když převážně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.