32 C 186/2022-29 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 15 027 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalované poskytla částku 8 800 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uvedenou částku žalobkyni vrátit se sjednaným poplatkem a úrokem. Smlouva byla žalovanou podepsána elektronicky. Žalovaná vrátila pouze částku ve výši 4 894 Kč, zbylou částku žalobkyni nezaplatila. Ohledně zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalované uvedla žalobkyně pouze tolik, že prověřovala žalovanou lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu, a to bez bližších podrobností. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 26. 7. 2021 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnou žalované peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu až 50 000 Kč a žalovaná se tyto zavázala žalobkyni vrátit, a to se sjednanými poplatky a úrokem. Ze smlouvy rovněž vyplývá, že účet č. [bankovní účet] je účtem žalované. 4. Z výpisu z účtu [bankovní účet] za období září 2021 soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet č. [bankovní účet] částku ve výši 1 100 Kč. Z výpisu z účtu [bankovní účet] za červenec 2021 soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet č. [bankovní účet] částku 5 000 Kč. Z výpisu z účtu [bankovní účet] za říjen a listopad 2021 soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet č. [bankovní účet] částky 1 300 Kč a 1 400 Kč. 5. Z výzvy k úhradě ze dne 5. 5. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, přičemž výzva byla žalované odeslána dne 5. 5. 2022, jak soud zjistil z připojeného podacího archu. 6. Zbylé žalobkyní navržené důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl. 7. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalobkyně se zavázala poskytnou žalované peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu až 50 000 Kč a žalovaná se tyto zavázala žalobkyni vrátit, a to se sjednanými poplatky a úrokem. Žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 8 800 Kč, žalovaná však žalobkyni vrátila jen částku ve výši 4 894 Kč. Žalobkyně dne 5. 5. 2022 vyzvala žalovanou k úhradě zbytku dluhu. 8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 9. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), neboť žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky a žalovaná se tyto zavázala vrátit a zaplatit úrok. Jelikož smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. 11. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o.z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. 12. V dané věci soud neučinil ohledně zkoumání úvěruschopnosti žádné skutkové zjištění. Tvrzení žalobkyně o zkoumání úvěruschopnosti v žalobě je totiž až příliš obecné. Z uvedeného důvodu soud písemně poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby doplnila mj. tvrzení, jakým způsobem a z jakých konkrétních listin zjišťovala tzv. úvěruschopnost žalované dle z. s. ú. a současně ji vyzval k označení důkazů na podporu doplněných tvrzení, tedy aby předložila kopie listin, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela, přičemž jí soud poučil o možnosti vydání pro žalobkyni nepříznivého rozhodnutí, pokud nebude na výzvu reagováno. Žalobkyně sice na výzvu soudu reagovala, avšak ohledně zkoumání úvěruschopnosti neuvedla ničeho a ani neoznačila v tomto směru žádné důkazy. O možnost poučení dle § 118a ústně při jednání se žalobkyně připravila, když se nařízeného jednání nezúčastnila. 13. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně tedy posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je uzavřená smlouva o úvěru neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky žalobkyně vyplatila žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o.z. vrátit. Jelikož žalobkyně předala žalované v souhrnu částku 8 800 Kč, přičemž bylo prokázáno, že žalovaná vrátila žalobkyni částku 4 894 Kč, je žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku ve výši 3 906 Kč. 14. Žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, proto má žalobkyně právo i na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) z dlužné částky, a to ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to od třetího dne následujícího po dni, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění (§ 573 o.z.), neboť od tohoto dne je žalovaný v prodlení. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož v řízení převážně úspěšná žalovaná neuplatnila právo na náhradu nákladů řízení a dle obsahu spisu žalované ani žádné náklady v řízení nevznikly, nepřiznal soud toto právo žádnému z účastníků řízení.