32 C 219/2022-23 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Uvedla, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dne 9. 9. 2020, kdy žalovaná poskytla žalovanému částku 8 700 Kč, které mu zaslala na účet, žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2 687 Kč Smlouva byla uzavřena pomocí webových stránek [webová adresa], kde si žalovaný nastavil potřebné parametry, následně vyplnil formulář se žádostí o zápůjčku, čímž učinil návrh na uzavření smlouvy. Žalovaný před uzavřením smlouvy ověřil totožnost žalovaného ze scanu občanského průkazu a z korunové platby, kterou žalovaný učinil ze svého účtu. Smlouva o zápůjčce byla podepsána ze strany žalovaného elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zaslala žalovanému na mobilní telefon. Žalovaný dlužnou částku nevrátil, přičemž žalobkyně zaslala žalovanému 5 upomínek, za což nárokuje náhradu ve výši 2 500 Kč dle čl. 2 smlouvy. Žalobkyně dále požaduje zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky od 10. 10. 2020 do 11. 4. 2022 ve výši 4 768 Kč, ujednanou pro případ prodlení žalovaného. 2. Žalovaný se ke smlouvě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 9. 9. 2020 soud zjistil, že tato není podepsána vlastnoručním ani zaručeným elektronickým podpisem žalovaného. V závěru smlouvy je pouze strojově vysázeno jméno a příjmení žalovaného, datum 9. 9. 2020, čas 8:49:19 a uvedení PIN kódu [číslo]. 4. Z výzvy k úhradě ze dne 12. 10. 2021 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, přičemž téhož dne byla výzva odeslána, jak soud zjistil z podacího lístku. 5. Z potvrzení o platbě ze dne 9. 9. 2020 a sdělení [právnická osoba] má soud za prokázané, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 8 700 Kč dne 9. 9. 2020. 6. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že by mezi ní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, neboť na žalobkyní předložené smlouvě absentuje vlastnoruční podpis či uznávaný elektronický podpis žalovaného a žalobkyně neoznačila žádný důkaz, kterým by byl prokázán projev vůle žalovaného se žalobkyní tvrzenou smlouvu uzavřít, přičemž pouhé prokázání totožnosti zasláním kopie občanského průkazu nikterak nedokazuje, že měl žalovaný vůli uzavřít se žalobkyní konkrétní smlouvu. Uvedenou skutečnost neprokazuje ani zaslání tzv. autorizační platby, neboť tato byla dle tvrzení v žalobě zaslána za účelem potvrzení totožnosti žalovaného, nikoli za účelem projevu vůle být vázána konkrétní smlouvou. Na smlouvě o úvěru je v závěru pouze strojově vysázeno jméno a příjmení žalovaného, datum 9. 9. 2020, čas 8:49:19 a uvedení PIN kódu [číslo]. Přepsání SMS kódu přitom dle názoru soudu nelze považovat ani za prostý elektronický podpis, neboť dle čl. 3 odst. 10 nařízení EU č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (tzv. eIDAS), se elektronickým podpisem rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání. Jednorázový přepsaný SMS kód pak dle názoru soudu tuto definici nenaplňuje. Navíc s ohledem na popis kontraktačního procesu, kdy žalobkyně popsala proces uzavření smlouvy tak, že žalovaný pouze vyplnil své údaje do formuláře na webových stránkách, vylučuje, aby to byl přímo žalovaný, kdo na předloženou listinu zachycující obsah smlouvy vysázel jako prostý elektronický podpis své jméno a příjmení. Neuplatní se tedy domněnka pravosti a správnosti podepsané listiny dle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“), neboť nelze mít za to, že listinu žalovaný zjevně podepsal. Je tedy na žalobkyni, aby pravost a správnost této listiny prokázala, tedy aby dle znění smlouvy prokázala, že smlouva byla skutečně žalovaným odsouhlasena, tedy, že žalovanému zaslala SMS s kódem, který pak žalovaný zadal do elektronického systému s úmyslem být vázán konkrétní smlouvou s konkrétními smluvními ujednáními (nebyla by pak sice dodržena písemná forma listiny, nicméně smlouva by uzavřena byla). Žalobkyně však žádné důkazy v tomto směru neoznačila a skutečnost zaslání SMS kódu a jeho přepsání nikterak neprokázala. 7. Žalobkyně dále neprokázala zaslání upomínek, když žalobkyně předložila sice znění pěti upomínek, ale nepředložila již žádný doklad o odeslání. Proto soud neprovedl ani k důkazu předložené upomínky, neboť sami o sobě by nebyly schopny prokázat tvrzení o jejich zaslání. 8. Soud má tedy za prokázaný tento skutkový stav: Žalobkyně zaslala žalovanému částku 8 700 Kč, přičemž žalovaný uvedenou částku ani přes výzvu ze dne 12. 10. 2021 nevrátil. 9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“), jako bezdůvodné obohacení, když v řízení nebyl prokázán žádný právní důvod předání částky 8 700 Kč žalobkyní žalovanému. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, když uvedenou částku nevrátil, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně. Z tohoto důvodu soud přiznal žalobkyni pouze částku 8 700 Kč a zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po uplynutí tří dnů od odeslání výzvy k plnění (§ 573 o.z.), neboť od tohoto dne je žalovaný v prodlení, přičemž ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 10. Žalobkyně nemohla být poučena podle § 118b odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), neboť uvedené poučení soud sděluje účastníkům zásadně ústně při jednání. Jelikož se žalobkyně jednání nezúčastnila, připravila se o možnost být poučena o nutnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Soud se rovněž zabýval tím, zda částečné zamítnutí žaloby nebude pro žalobkyni překvapivé, když byl dříve ve věci vydán platební rozkaz, který byl následně zrušen pro nemožnost jej doručit žalovanému, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Platební rozkaz byl totiž vydán jen na základě tvrzení žalobkyně (§ 172 odst. 1 o.s.ř.), proto po jeho vydání mohla mít žalobkyně legitimní očekávání, že unáší břemeno tvrzení, vydání platebního rozkazu ale z podstaty věci nemohlo v žalobkyni vzbudit očekávání, že unáší i důkazní břemeno. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšnému žalovanému (úspěch z 53 %, běžící příslušenství kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku) dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.