6 C 34/2024-26 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobním návrhem ze dne 24. 1. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacením peněžní částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Svůj žalobní návrh odůvodnila tím, že žalovanou peněžní částku dne 27. 7. 2022 předala žalovanému s tím, že ten jí tyto peněžní prostředky vrátí nejpozději do 18. 8. 2024, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 4 800 Kč měsíčně. O předání peněžních prostředků, jakož i o době a způsobu jejího splácení sepsali s žalovaným písemnou dohodu. Žalovaný však ničeho z poskytnutých peněžních prostředků nevrátil. Žalobkyně proto již dne 26. 10. 2023 adresovala žalovanému dopis, ve kterém vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky. Následně pak ještě žalovaného o zaplacení dlužné peněžní částky dne 4. 12. 2023 písemně upomenula. Protože žalovaný ničeho nezaplatil, požaduje po něm žalobkyně i zákonný úrok z prodlení ode dne 27. 7. 2022.2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že skutečně od žalobkyně peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a za žalobkyní tvrzených podmínek, skutečně převzal. Peněžní prostředky však žalobkyni již vrátil, a proto je žaloba nedůvodná a měla by být zamítnuta. Způsob vrácení peněžních prostředků pak konkretizoval tak, že nejprve v měsících srpnu, září, říjnu a listopadu 2022 žalobkyni poslal na její účet ve čtyřech případech vždy peněžní částku 5 000 Kč. Následně pak v dalších šesti případech poslal na účet pronajímatele bytu, ve kterém žalobkyně bydlela, peněžní částku 15 000 Kč. Zaplatil tak za žalobkyni dalších 90 000 Kč, přitom byl s žalobkyní dohodnut, že placením nájmu bude splácet žalobkyni peněžní prostředky, které od ní dříve převzal.3. Soud, vycházeje z provedeného dokazování a s přihlédnutím k tvrzením účastníků zjistil, že žalobkyně skutečně dne 27. 7. 2022 žalovanému peněžní částku 100 000 předala. Není přitom ani žádných pochyb o tom, že se žalovaný zavázal peněžní prostředky žalobkyni vrátit. Tyto skutečnosti nejsou mezi účastníky sporné, přitom předání peněžních prostředků, jakož i podmínky za kterých byly žalovanému žalobkyní poskytnuty, byly vtěleny do písemné dohody. Z této dohody označené jako „smlouva o zápůjčce“, kterou účastníci dne 27.7.2022 stvrdili svými podpisy pak vyplývá, že žalovaný se zavázal převzaté peněžní prostředky vrátit nejpozději do 18. 8. 2024. K vrácení peněžních prostředků přitom mělo dojít v měsíčních splátkách po 4 800 Kč, počínaje srpnem 2022. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků pak soud vzal za prokázané, že žalovaný v měsících srpnu, září, říjnu a listopadu 2022 žalobkyni poslal na její účet ve čtyřech případech vždy peněžní částku 5 000 Kč. Žalobkyně pak shodně s tvrzením žalovaného potvrdila, že žalovaný v dalších šesti případech poslal na účet pronajímatele bytu, ve kterém žalobkyně bydlela, peněžní částku 15 000 Kč. Jestliže však žalovaný jako důvod těchto plateb uváděl hrazení nájemného za žalobkyni s tím, že takto bude umořován jeho dluh vůči žalobkyni, který vznikl na základě převzetí peněžní částky 100 000 Kč dne 27. 7. 2022, pak toto žalobkyně odmítla. Žádná takováto dohoda mezi účastníky neexistovala a žalovaný pouze hradil nájemné za byt, který v té době užíval společně se žalobkyní. Žalovaný přitom v tomto směru ničeho dalšího netvrdil a ani neoznačil žádný relevantní důkaz, který by jeho skutkovou verzi podporoval. Nebyla tak v řízení prokázána existence dohody mezi žalobkyní a žalovaným, že placením nájmu bude hrazen závazek žalovaného vrátit žalobkyni peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Oproti tomu placení peněžních částek ve výši 5 000 měsíčně v období od srpna do listopadu 2022 soud posoudil odlišně a hodnotí tyto platby, kterými žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 20 000 Kč, za částečné vrácení peněžních prostředků v souladu s dohodou účastníku ze dne 27. 7. 2022. Tyto měsíční splátky byly totiž žalovaným poukazovány (a to na rozdíl od dalších měsíčních plateb ve výši 15 000 Kč, které byly žalovaným poukazovány na bankovní účet pronajímatele bytu) přímo na bankovní účet žalobkyně (shodná tvrzení účastníků) a svou výší v zásadě odpovídaly dohodnuté měsíční splátce. Výše uvedená dílčí skutková zjištění tak vedly soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně dne 27. 7. 2022 předala žalovanému peněžní částku 100 000 Kč s tím, že žalovaný tuto peněžní částku vrátí žalobkyni nejpozději do 18. 8. 2022. Žalovanému bylo přitom umožněno převzatou peněžní částku splácet ve splátkách po 4 800 Kč měsíčně. Žalovaný pak následně v měsících srpnu až listopadu zaplatil žalobkyni vždy 5 000 Kč, čímž žalobkyni vrátil celkem 20 000 Kč. Ve zbytku 80 000 pak zůstaly peněžní prostředky žalovaným žalobkyni nevráceny.4. Po právní stránce pak posuzoval soud věc primárně podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V posuzovaném případě tedy mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah na základě, kterého vznikla žalobkyni povinnost předat žalovanému peněžní částku 100 000 Kč, a žalovanému oproti tomu povinnost v dohodnutém termínu do 18. 8. 2024 od převzetí peněžních prostředků vrátit žalobkyně peněžní částku 100 000 Kč. Žalobkyně své povinnosti dostála, když žalovanému dne 27. 7. 2022 předala peněžní částku 100 000 Kč. Žalovanému bylo umožněno převzaté peněžní prostředky vrátit žalobkyni v měsíčních splátkách počínaje srpnem 2022. Žalovaný však své povinnosti vrátit žalobkyni peněžní prostředky nedostál a vrátil žalobkyni toliko peněžní částku 20 000 Kč. Jeho závazek vůči žalobkyni tak zanikl (§ 1908 odst. 1 o.z.) pouze částečně a nadále mu tak svědčí povinnost zaplatit žalobkyni peněžní částku 80 000 Kč. Proto soud zavázal žalovaného rozsudečným výrokem zaplatit žalobkyni peněžní částku 80 000 Kč a co do částky 20 000 Kč pak žalobní návrh žalobkyně vůči žalovanému zamítl.5. Jestliže se žalobkyně zároveň s žalovanou částkou domáhala i přiznání zákonného úroku z prodlení od dne 27. 7. 2022 do zaplacení žalované částky pak ani tento její nárok jí nemohl být zcela přiznán. Nevrácením peněžní částky 80 000 Kč se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni tak jistě vzniklo vedle práva na zaplacení dlužné jistiny zapůjčené peněžní částky i právo na zaplacení příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením. Tímto nařízením je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. podle § 2 tohoto nařízení výše úroku odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů. Aplikováno na posuzovaný případ bylo třeba zjistit okamžik, kdy se žalovaný dostal se splacením svého dluhu vůči žalobkyni do prodlení. Žalobkyně v tomto směru poukazovala na dopis žalovanému ze dne 26. 10. 2023, kterým se domáhala odstoupení od smlouvy z důvodu nesplácení žalovaným převzaté peněžní částky. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. V posuzovaném případě však nemohlo k platnému odstoupení od smlouvy dojít, když žalobkyně adresovala toto odstoupení žalovanému v době, kdy žalovaný nebyl se splácením peněžních prostředků žalobkyni v prodlení, když splátky za měsíce srpen až listopad byly žalovaným řádně zaplaceny (viz. výše konstatované skutkové závěry). I když žalovaný od prosince 2022 již ve splácení svého dluhu žalobkyni nepokračoval, tak žalobkyně žádný další úkon, který by vedl k odstoupení od smlouvy o zápůjčce neučinila, proto soud považuje za den, kdy se žalovaný dostal do prodlení až den následující po dni 18. 8. 2024, což byl nejzazší den (viz ujednání stran ve smlouvě o zápůjčce), do kdy měl žalovaný žalobkyni peněžní prostředky vrátit. Proto byl zákonný úrok žalobkyni přiznán až ode dne 19. 8. 2024 a zamítavým výrokem tak byl i v tomto směru její rozsudečný návrh korigován.6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že v řízení byla úspěšná co do 80 % žalobkyně oproti žalovanému, tudíž by měla nárok na zaplacení 60 % nákladů řízení, ovšem žalobkyně žádné náklady řízení po žalovaném nepožadovala, proto bylo rozhodnuto tak, že se žalobkyni vůči žalovanému žádná náhrada nákladů řízení nepřiznává.7. Povinnost žalovaného k úhradě soudního poplatku vyplývá z ustanovení § 2 odstavce 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „ZoSP”) s ohledem na sk