15 C 285/2025-23 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení 48 266,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, a žalovaným byla dne 31.3.2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s částkou 19 594 Kč (představující kapitalizované úroky a poplatky), a to ve 78 týdenních splátkách po 444 Kč. Žalovaný dlužnou částku řádně nesplácel. Ke dni 10.9.2023 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila 14 847,71 Kč a dlužný poplatek 16 035,29 Kč. Po tomto datu již nebylo ničeho uhrazeno.2. Mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, a žalovaným byla dále dne 15.1.2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s částkou 7 441 Kč (představující kapitalizované úroky a poplatky), a to ve 45 týdenních splátkách po 321 Kč. Žalovaný dlužnou částku řádně nesplácel. Ke dni 10.9.2023 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila 4 485,66 Kč a dlužný poplatek 5 397,94 Kč. Po tomto datu již nebylo ničeho uhrazeno.3. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.4. Za splnění podmínek § 115a o.s.ř. soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.5. Soud provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci.6. Ze zákaznické karty ze dne 15.1.2023 soud zjistil, že žalovaný žil v době uzavření smlouvy v nájmu, byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost. Byl zaměstnán na plný úvazek, pracoval jako dělník s čistým měsíčním příjmem 14 568 Kč. Další čisté příjmy domácnosti činily 3 700 Kč. Odhadované měsíční výdaje činily 3 500 Kč, externí splátky dle žadatele činily 1 770 Kč. Uvedené skutečnosti byly ověřeny výplatními páskami za dva předcházející měsíce.7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, a žalovaným byla dne 15.1.2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč.8. Ze zákaznické karty ze dne 31.3.2025 soud zjistil, že žalovaný žil v době uzavření smlouvy v nájmu, byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost. Byl zaměstnán na plný úvazek, pracoval jako dělník s čistým měsíčním příjmem 15 529 Kč. Odhadované měsíční výdaje činily 5 000 Kč, externí splátky žadatele 2 200 Kč, interní splátky 1 412 Kč. Uvedené skutečnosti byly ověřeny výplatními páskami za dva předcházející měsíce.9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, a žalovaným byla dne 31.3.2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč.10. Po právní stránce posoudil soud věc podle následujících ustanovení.11. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.16. Obě smlouvy o úvěru uzavřel žalovaný jako spotřebitel, právní předchůdce žalobkyně byl proto povinen před uzavřením zkoumat úvěruschopnost dlužníka.17. Právní předchůdce žalobkyně vycházel v obou případech ze zákaznické karty žalovaného, z nichž vyplývá, že žalovaný žil v době uzavření úvěrových smluv v nájemním bytě, neměl žádnou vyživovací povinnost. Byl zaměstnán na plný úvazek, kdy pracoval jako dělník s čistým měsíčním příjmem cca 15 000 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje dle zákaznické karty činily 3 500 Kč, resp. 5 000 Kč. Zároveň splácel další úvěry – v prvním případě 1 770 Kč měsíčně, v druhém případě 2 200 Kč a 1 412 Kč měsíčně. Na základě takto zjištěných údajů nelze dospět k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr řádně splácet. K případným dalším čistým příjmům domácnosti nelze přihlížet (uváděny ve výši 3 700 Kč, resp. 14 000 Kč). Není zřejmé, o jaké příjmy se jedná, komu náleží. Odhadované měsíční výdaje ve výši 3 500 Kč, resp. 5 000 Kč se zdají značně podhodnocené, je prakticky nepředstavitelné, že by měsíční výdaje dospělého člověka v dnešní době byly takto nízké, a to zejména, pokud žalovaný žije v nájmu, jak uvedl. Výdaje žalovaného nebyly nadto ani žádným způsobem ověřeny.18. Na základě uvedeného soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, použitelný příjem, ke kterému došel, je nevypovídající o skutečné schopnosti žalovaného splácet poskytnutou půjčku.19. Uzavřené smlouvy o úvěru jsou proto dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatné.20. Poskytnuté peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen tuto částku dle § 2991 občanského zákoníku vrátit.21. Z uvedených důvodů soud uložil žalovanému povinnost vrátit jistinu ve výši 14 847,71 Kč a ve výši 4 485,66 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z těchto částek od 6.3.2025 do zaplacení (dle výzvy k plnění, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 5.3.2025).22. Ve zbylé části soud žalobu zamítl.23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl ve věci větší úspěch, náležela by mu proto poměrná část nákladů řízení. Podle obsahu spisu mu však v tomto řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.